Počátky chovu

12. května 2007 v 11:18 |  důležité okolo koní
Počátky chovu v našich zemích - starověk:
U východních Slovanů má chov koní dlouholetou a bohatou tradici. Některé slovanské národy žily kočovně a jejich obydlím se staly vozy. Muži byli vynikající jezdci a většinu života trávili v sedle koně. Koně, které chovali ve stádech, se stali i zdrojem masa a z mléka klisen se vyráběl kumys. Chutnost kumysu a jeho nesporné léčivé účinky lidé znali již počátkem středověku.
Určité zmínky o chovu koní v našich zemích se objevují již při jejich osídlování Slovany v 6.století. Tehdy však nebyli koně využíváni ve vojenství, neboť slovanští bojovníci, kteří přišli na naše území, byli pěšáci. Nebyli bojovníky útočnými, ale spíše obrannými. Avšak již v 7. a 8. století, tedy v hradištní době, kdy území pozdějšího českého státu bylo protkáno řadou opevněných osad - hradišť, nabýval i chov koní na významu. Kůň se stal důležitým dopravním a tažným zvířetem.
Koně se stávali stále více důležitými v hospodářském vývoji země. Jejich chov se stále rozšiřoval a v 9. století se hojně vyváželi.
Na zvláštním významu nabývali koně v lovectví, které patřilo k nejoblíbenějším zábavám šlechty. Pořádané hony a štvanice byly zároveň i přípravou jezdců a koní k bojovým účelům. Nároky na výkonnost koní a jejich přiježděnost v těchto lovech byly mimořádné.
Na postupném hospodářském rozmachu se podílel i chov koní zajišťujících dopravu. Počet karavanních cest přes naše území se neustále zvyšoval, a to vše podmiňovalo výměnu kulturních poznatků i materiální růst. Nejfrekventovanější byl pohyb na cestě spojující Prahu s Bavorskem. Tento obchodní styk se přirozeně promítl v chovu koní, kteří dopravu zajišťovali. Rozšiřování poselských a obchodních cest vyžadovalo také bezpečnost cestování, zajištěnou ozbrojeným doprovodem jezdců a strážemi na koních, zvláště na nebezpečných úsecích těchto cest. Zvýšený obchodní ruch se promítl i ve vývozu koní. V menším rozsahu se koně též dováželi. Zvláště koně těžšího typu pro potřeby rytířské jízdy, jejíž význam se postupně zvyšoval.
Koně chovaní v těchto stoletích v našich zemích byli jak typu mongolského, tak typu koní tarpanovitých, nordických rozšiřovat se začal i chov koní západních, jejichž omezený dovoz byl zaznamenán již v době Sámovy říše v 7. století.
Výška koní v kohoutku se pohybovala v rozmezí 120 - 150 cm. Největší počet dosahoval výšky 138 cm. Koně byli zařazováni do výcviku ve věku 4 popř. 5 let. Koně přepravovali v tahu jen malé náklady, neboť postroj byl velmi jednoduchý a cesty byly většinou ve špatném stavu. Koni byl totiž na krk navlečen měkký koženný pás, který byl upevněn na určitou formu obřišníku. Do vozu byli přiřazeni jen koně u oje. I když vynález chomoutu se datuje do prvních století středověku, bylo jeho užití zavadeno v našich zemích až teprve ve 12. století. Ke zvyšování zemědělské výroby přispělo i využívání záhorového pluhu, umožňujícího hlubší orbu. V té době se rozšířilo též podkovářství. Avšak význam koní v zemědělství byl všeobecně malý, a to jak u nás, tak v ostatních zemích.
Nová úloha koní - novověk:
V nastávajícím novověku dochází k urychlenému rozvoji palných zbraní. Tato skutečnost výrazně změnila techniku válek a strukturu vojsk. Rytířská jízda tak pozbyla na významu a nová kavalérie se stala pohyblivější. Způsob boje vyžadoval u koní jejich vysokou výkonnost a pohotovost v reakcích na pomůcky jezdce v individuálních soubojích. Těmto požadavkům velmi vyhovovali koně španělští, a to svou adaptabilitou a schopností vrcholných výkonů. Vynikali však i exteriérem pro zvyšující se nároky při ceremoniálním využití. Chov španělských koní tedy pronikl i do našich zemí. Intenzívní vývoz koní ze Španělska byl zvláště do Itálie a do všech zemí západní Evropy. A tak i v krvi dnes proslulých německých plemen, který se proslavila v současné době ve sportu, koluje krev těchto španělských předků. Je přirozené, že chov těchto importovaných španělských koní v jednotlivých zemích splýval s chovem domácích plemen a postupně se tak měnil jejich typ. Španělské předky mají i četná plemena chovaná na americkém kontinentu, neboť španělským kolonizátorům mnozí koně utekli a na rozsáhlých prériích či pampách se rozmnožili v obrovská stáda. Byli to tedy koně zdivočelí, nikoliv divocí.
Z velkého množství hřebčínů zřízených k chovu španělských koní ve světě se do dnešní doby, mimo oblast Iberského poloostrova, zachovaly dva, a to náš hřebčín v Kladrubech nad Labem (1579) a o rok mladší hřebčín v Lipici (1580). Dlouho přetrvával proslulý dánský hřebčín ve Frederiksborgu (1563). Do našich zemí však byli španělští koně dováženi již před zřízením kladrubského hřebčína. Jejich dovoz podporoval zvláště arcivévoda Maxmilián II. Jemu se nesprávně připisuje založení kladrubského hřebčína v roce 1562 - tehdy začal dovoz španělských koní do zemí rakouského císařství. Jejich chov se u nás rychle rozšiřoval, zvláště v sídlech vysoké šlechty.
Poněvadž se požadavky na výkonnost stále zvyšovaly a jezdecké umění se stávalo v tehdy vládnoucí společenské třídě nutností, vznikaly samostatné jezdecké školy, z nichž četné se světově proslavily. Ty měly však v dané době prvky bojové a teprve později zde vznikly základy drezúry. Ta se do dnešní doby předvádí ve španělské jezdecké škole ve Vídni, v které jsou používáni lipicáni, potomci slavných španělských koní.
Po třicetiletých válkách však nastal úpadek zemského chovu koní, jak o tom svědčí spis Jana Viléma ze Štubenberka z roku 1662. V té době si někteří chovatelé již začínají uvědomovat význam biologické hodnoty domácích plemen a prostředí, neboť poznávají, že největších úspěchů dosahují ty chovy, které stavějí právě na domácím chovném materiálu. Tento poznatek se začal uplatňovat i v ostatních zemích. A tak např. na úspěchu norického chovu se značně podílela arcibiskupská solnohradská správa, neboť různými nařízeními a opatřeními vydávanými již od roku 1560 a zařízením vlastního hřebčína Ries (1576) položila základy k proslavenému chovu, který měl význam i pro chov koní v našich zemích.
Značné škody utrpěl náš chov v třicetileté válce, v které se značná část válečných akcí odehrávala právě v českých zemích.
Zatímco hřebčíny šlechty měly velmi dobrou úroveň, zemský chov byl stále v převážném útlumu. Proto četná chovatelská opatření z tereziánské doby směřovala právě k zlepšování zemského chovu, který byl producentem koní pro vojenské účely, a to bylo právě hlavním posláním.
Koně se přirozeně používali i v poštovnictví. Začátek moderní pošty spadá do XVI. století zavedením pravidelných spojů Vídeň - Brusel.
V 18. století se však začala měnit struktura plemen koní, tak jak ji vyžadoval rozvíjející se průmysl v manufakturách. Rozhodující se stala rychlost v dopravě a výcužití tažné síly. Španělští koně tedy postupně ztráceli na významu a prosazovali se koně anglických plemen.
K podpoře chovu koní nařídil r. 1736 císař Karel VI. určité opatření, aby se tak zlepšila neutěšená situace v produkci koní, zaviněná dlouhými válkami. Proto císař zakázal vývoz koní a zemským stavům nařídil věnovat větší péči rozvoji chovu a využívat dobré hřebce a klisny k plemenitbě. Další pokrok v chovu koní byl zaznamenán za vlády Marie Terezie, která rovněž jako její otec Karel VI. zajišťovala potřebu koní pro vojsko různými opatřeními. Byly to předpisy z roku 1755 o dosažení remontů, z roku 1756 o zlepšení chovu koní, z roku 1763 patent k zavedení jednotného vedení chovu koní. Říše byla rozdělena na menší chovatelské oblasti, byl nařízen soupis hřebců, kteří měli výšku v kohoutku nejméně 16 pěstí (168 cm) a byli bez dědičných vad. Klisny vybrané do chovu byly označeny ožehy a rovněž tak uznaná hříbata do věku 3 let (zneužití ožehů bylo velmi trestné). V následujícím roce 1764 vydala císařovna další nařízení o zřizování erárních hřebčinců, o bezplatném zapouštění klisen, o volném prodeji koní atd.
K podpoře domácího chovu byly zvýšeny ceny remont, a tím byl snížen jejich dovoz z Holštýnska. Rovněž Josef II. pokračoval ve zvelebovacích akcích. Opatřením z roku 1780 zlepšil chov koní a jeho organizaci, zřizoval zemské hřebčince, vydal nařízení o připouštění hřebců, zřídil zvěrolékařskou školu, vypisoval chovatelské prémie, podporoval vydávání odborných hippologických publikací atd. Značným pokrokem bylo zřízení státních hřebčích stanic s bezplatným připouštěním. Dekretem ze 17. ledna 1782 "bylo dáno poučení" o podmínkách pro uznání plemeníků a způsobilosti klisen k připouštění Cirkulářem z 27. května 1795 bylo určeno označování výžehů pro registraci plemeníků.
Avšak i přes tato opatření se zdecimovaný chov po sedmileté válce (1763) jen pomalu rozvíjel.
Představy o rozmístění plemenných hřebců na různé velkostatky za předpokladu, že by je též zakoupily, se nesplnily, a tak pokynů vojenské rady byli na rozhraní 18. a 19. století vykupováni vhodní plemenní hřebci a přidělováni na hřebčí císařské stanice, umístěné v sídlech vojenských pluků v Pardubicích, Chlumci nad Cidlinou, Poděbradech a Brandýse nad Labem. Z nich byly později zřízeny samostatné hřebčince. Rovněž narůstal počet hřebčích stanic a na zlomu obou století jich bylo již 136 s celkovým počtem 549 plemeníků. Na významu nabyly svody klisen, jejich oceňování a chovatelské prémie.
Koncem 18. století se v Evropě neustále zvyšovala poptávka po koních, a to i k tažným účelům (v dopravě, v průmyslu, v přístavech, v dolech atd.), a tak vznikla četná plemena, plemenné rázy atd. Rovněž požadavky vojenské správy přispívaly k rozšíření chovu koní. K jeho zvelebení byla proto provedena řada plemenářských opatření, byly zakládány četné, převážně vojenské hřebčince apod. Avšak význam koně v zemědělství byl neustále druhořadý. Zemědělští koně byli převážně menší, nedostatečně vyvinutí, což vyplývalo z přežívající úrovně zeměděství za feudálního systému. Pouze v přímořských oblastech s dostatkem pastvin byl vývin zemědělských koní uspokojivý. A tak mělo-li zemědělství stačit rozvíjejícímu se průmyslu, bylo nutné zvyšovat i v zemědělství produktivitu práce. Ta byla do značné míry podmiňována výkonnou tažnou silou, kterou byl právě kůň. A tak již v první polovině 19. století nastává značný rozmach jeho chovu. Ke zlepšení přispělo organizování plemenitby, zavedení plemenných knih, pořádání výstav aj. Poněvadž úroveň chovu koní zvyšovala intenzitu hospodaření a produktivitu práce, vydobyl si i hospodářský kůň přednostní postavení mezi domácími zvířaty.
Využití koní ve vojsku kulminovalo koncem 19. století, zatímco po první světové válce se význam hiposložek snížil na minimum. Stojí však za zmínku, že ještě v první světové válce bylo využito 1,5 miliónu koní, z nichž bylo usmrceno 60%. Poslední velká jezdecká bitva byla svedena v první světové válce v roce 1915.
V roce 1872 bylo vyhověno požadavkům zemědělců na větší rámec koní. Počínaje rokem 1869 - vytvořením dualismu - dodávaly hřebce do českých zemí hřebčíny v Radovci a v Piberu. Avšak ani tyto hřebčíny nesplnily požadavky zemědělství na hřebce většího rámce a mohutnosti. Ve snaze o zesílení plemeníků se začal počet orientálních plemeníků a rovněž tak příliš lehkých ušlechtilých anglických polokrevníků snižovat. V důsledku těchto opatření byli dováženi anglonormani z Francie a na významu začal nabývat chov chladnokrevníků. K udržení typů koní koní bylo vytvořeno 5 chovných oblastí: I - oblast norická, II - oblast těžkého pracovního koně, III - oblast středního tažného i jezdeckého koně, IV - oblast lehčího typu koně (rovněž vícestranného užitkového typu) a V - oblast pro chov lehkého koně. Čechy byly rozděleny do oblastí II. a III. typu, Morava a Slezsko byly zařazeny do III. oblasti.
V roce 1914 bylo na připouštěcích stanicích takovéto složení hřebců: 22 anglických plnokrevníků, 118 anglických polokrevníků, 44 norfolků, 6 hannoverských, 220 oldenburských, 37 východofríských, 27 anglonormanů, 19 noniů, 2 klusáci, 74 orientálních polokrevníků, 2 kladrubští a 2 lipicáni. Dále pak 429 belgiků a 138 noriků. Poměr teplokrevných a chladnokrevných hřebců byl 573 : 567 a ukazoval na dosažení určité rovnováhy. Tato proměnlivost plemenné struktury ukazuje na výrazné vlivy vyvíjejícího se zemědělství, v kterém se zvyšovaly nároky na tažnou sílu. To vše se promítalo zvyšováním počtu chovaných chladnokrevníků. Jejich rozšiřování se bránili chovatelé teplokrevných koní zmohutňování jejich chovu oldenburskými importy.
Značným pokrokem bylo zřizování chovatelských svazů, které spolupracovaly se státními hřebčinci při prosazování chovných záměrů. Velmi pozitivní úlohu sehrály tyto chovatelské svazy i při zjišťování testace hřebců, tedy hodnocení jejich výkonnosti. Právě výkonnostní zkoušky hřebců byly významným kvalitativním pokrokem při zlepšování výkonnostího potenciálu chovaných koní. Tyto výkonnostní zkoušky byly zpočátku velmi jednoduché a byly zaměřeny hlavně na hodnocení tažné síly. Teprve postupně se počet hodnocených vlastností zvyšoval. Zkušební systémy se tak zdokonalovaly. Všechna tato opatření směřovala tedy jednoznačně k systematickému zvyšování kvality koní.
Význam koní byl po tisíciletí prioritní a jejich součinnost s člověkem byla tak úzká, že to byl právě kůň, který si vytvořil zcela výjimečné postavení mezi hospodářskými zvířaty. Úroveň chovu byla tedy vždy pýchou chovatele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama