Květen 2007

Větrníky

13. května 2007 v 21:07 fotografie

Pejsci

13. května 2007 v 20:35 má osoba
Štěňátko Kendy z Komořan
babičky Zuzanka v Rousínově

Šumava

13. května 2007 v 13:27 má osoba
Fotky z dovolené na Šumavě,, jelikož pršelo tak nejsou tak pěkný,, ale některý jsou taky dobrý

Longmona s Lonetkou 12.5.2007

13. května 2007 v 12:47 Longmona
Na pastvě za cihelnou
na jízdárně

Anglický kokršpaněl

12. května 2007 v 14:15

Anglický kokršpaněl (English Cocker Spaniel)

Anglický kokršpaněl je velice populární pes, obdařen ostrými smysly, pracuje jak ve vodě, tak i na donášce zabité či poraněné zvěře

PŮVOD:
Anglický kokršpaněl byl vyšlechtěn v 19. století ve Velké Británii, kde byl v roce 1902 standard tohoto plemene také přiznán..
POPIS:
Anglický kokršpaněl je živé, statné, sportovní postavy, kompaktního a dobře vyváženého vzhledu. Hlava je objemná, s čistě výraznou, dobře vyvinutou lebkou. Čumák je kvadratický, s dobře zřetelným přechodem od čela. Čenich nosu je velký, černý, s dobře vyvinutými nozdrami. Oči nemnoho vypuklé, kulaté, temné, hnědé nebo černé podle zabarvení, mají jasný a veselý pohled, s výrazem jemnosti a inteligence. Uši jsou dlouhé, visící, široké, posazené nízko, přiléhající k lícním kostem, pokryté dlouhou hedvábnou srstí. Tělo je silné a kompaktní. Krk je mírně delší a svalnatý. Hruď je hluboká, ale ne široká. Ocas je posazený k úrovni zad poněkud níže, dříve se kupíroval na polovinu své délky.
Srst je přiléhající, lesknoucí se, hedvábná, rovná a měkká. Barva je různorodá:. Při jednobarevném zabarvení černí psi nemohou mít hnědý nebo načervenale-hnědý odstín, bílý na hrudi se dovoluje, ačkoliv je nežádoucí.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 39 až 41 cm.
Fena má v kohoutku 38 až 39 cm.
VÁHA:
Anglický kokršpaněl váží přibližně 12,5 až 14,5 kg.
SRST:
Anglický kokršpaněl má rovnou, složením hedvábnou, na dotek hladkou a ne příliš hojnou srst, nikdy není drátovitá, vlnitá či kudrnatá. Barva je různorodá: černá, hnědá, plavá. Bílá barva je dovolena pouze na hrudi.
CHARAKTER:
Anglický kokršpaněl je laskavý, chytrý a něžný pes, s veselým a přátelským charakterem. Je přitažlivý, miluje děti, je to všeobecný miláček celé rodiny. Jeho jedinou špatnou vlastností je tvrdohlavost. Vyžaduje pravidelné procházky, pro které je obzvláště zapálený.
PÉČE:
Srst potřebuje každodenní a důkladnou péči, rozčesávání kartáčem i hřebenem.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Anglický kokršpaněl se průměrně dožívá 12 až 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovecký pes specializovaný na lov sluky lesní,
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
Historie vzniku plemene...
Předpokládá se, že místem vzniku kokršpaněla je Iberský poloostrov. Původem všech dlouhosrstých psů, kteří se využívali na lov ptactva, byl pradávný španělský slídící pes. Existuje však mnoho názorů, že původ těchto slídících psů by lidé měli hledat spíše na Balkáně, odkud se tito psi rozšířili do západní Evropy společně s Kelty. Existuje však ještě jeden názor, který říká, že toto plemeno vzniklo v Malé Asii.
Badatel španělských dějin, Beckmann, se však zmiňuje, že v pradávných španělských písemnostech o těchto psech není žádná zmínka.
Do vynálezu střelných zbraní se španělé využívali společně s loveckými ptáky - jestřábem a sokolem. Úkolem psa během lovu bylo najít v křovisku krčícího se ptáka a vystrašit ho natolik, aby pták vzlétl. Ostatní již bylo úkolem sokola s jestřábem. Pes měl zůstat na místě vedle lovce, rozhodně neměl ptáka honit. Při lovu sítí měl pes za úkol najít ptáka (kachnu, bažanta...atp.), nahnat ho směrem k lovci a lovec už jen na oba hodil síť.
Původně se všichni slídící psi nazývali "španělé".

Později z nich byly zformovány 2 druhy plemene.

Jedni pracovali ve stoje, měli dlouhé vysoké nohy, široký hlídací obzor a velmi dobrý vrchní cit. Jejich specifikem byla obzvláště vysoká vnímavost okolí při rychlém běhu.

Druhé plemeno, tzv. "springeři" neboli "skákaví psi", měli vynikající, specifické slídící schopnosti. Dokázali velice rychle a přesně ukrytého ptáka najít a vystrašit ho prudkým skokem a štěkáním.

Další vývoj tohoto plemene probíhal dle těchto dvou základních směrů.
Po vynalezení střelných zbraní se úkol španělů trochu změnil. Začal se využívat jako honácký pes. Měl najít zvíře ukryté v dostřelu lovce, vystrašit ho a postarat se o to, aby ho lovec zaregistroval a zasáhl. Španělé malého vzrůstu byli pro svou malou postavu byl výborně předurčeni k vystrašování lovených ptáků z hustého porostu keřů, kde by to vysoký pes nezvládl. Hlavní využití kokršpanělů tedy bylo lezení do křoví, zde byli nenahraditelní.
Začátkem 19. století existovaly 2 druhy Španělů:
1)větší a rychlejší, tj. "springeršpaněl",
2) menší "kokršpaněl", který vznikl křížením springeršpaněla s pudlem.

Španělé byli velice rozšíření jak na evropském kontinentě, tak i v Británii. Ale až Angličané, kteří měli prioritu a obrovskou zkušenost ve vývinu a šlechtění plemen psů, založili v roce 1885 první "španěl klub". Díky nim a jejich snaze byly zachovány různé mnohobarevné druhy španělů, kteří existují dodnes. Existuje několik verzí původu slova kokr. Nejspíše vzniklo z anglického slova "woodcock". Druhá část názvu psa prozrazuje místo jeho vzniku - Španělsko.
Rok 1879 se počítá jako rok vzniku kokršpaněla. V tomto roce byla založena rodová linie psa Obo, který se počítá jako první pes kmene anglických a amerických kokrů. Britský "cannal club" uznal toto plemeno v roce 1892 a první standard anglického kokra byl vyvinut v roce 1902. Jeden z potomků psa Obo, který se jmenoval Obo 2, byl přivezen do USA a založil novou americkou linii psa Obo. Byl otcem nového plemene "amerického kokršpaněla". Svým potomkům předával své velké a široce rozestavěné oči, které se pak stali jedním ze základních a unikátních znaků tohoto plemene. Zpočátku neexistovalo rozdělení na anglického a amerického kokra a psi se na výstavách demonstrovali společně, jako jedno plemeno. V roce 1920 pes jménem Red Brucie dal svým potomkům amerických kokrů zcela nové, odlišitelné znaky. Jsou jimi dlouhé nohy, kratší záda a delší krk. Red Brucie sice ani jednou neměl titul vítěze, ale jeho 38 potomků tento titul velice snadno obhájilo! Plemeno současného amerického kokršpaněla se vyvíjelo během celého století. Ve čtyřicátých letech vznikly psi s bohatě vyšlechtěnou srstí, měli zároveň delší přední nohy, tudíž výše postavenou hruď, byli kompaktní postavy, měli krátkou hlavu, kupolovitou lebku a objemný hluboký čumák. Angličtí a američtí kokři jsou všude ve světě velice populární. Anglický kokršpaněl je chován jako lovecký pes, ale také jako domácí mazlíček. Amerického kokršpaněla chovají ve většině případů pouze jako domácího společníka. Je zároveň jedním z klenotů psích výstav.

Papoušek vlnkovaný - Andulka

12. května 2007 v 14:12

ANDULKY

Nejduležitější 4 podmínky které musíme andulce zajistit...

  • 1.Čistý vzduch...
  • 2.Dostatek světla...
  • 3.Kvalitní vada...
  • 4.Kvalitní krmivo...

Zdravá andulka:

  • 1.Má peří vybarvené, přiléhavé, hladké a lesklé.
  • 2.Peří u kloaky nemá slepeno ani zašpiněno trusem.
  • 3.Nemá oči ani nosní dírky slepené.
  • 4.Má čtyři prsty: dva směřují dopředu a dva dozadu a žádný nechybí.
  • 5.Se živě pohybuje a je v kontaktu se členy svého hejna.

Mladá andulka:

  • 1.Má velké černé oči bez bílé duhovky, která se objeví až v období přepelichání.
  • 2.Má vlnkování přes hlavu až k ozobí, které se až po přepelichání zbarví u samečků modře.

Klec:

  • Záleží čistě na vašem vkusu, ale rozhodně se vyhněte hypermarketovým klecím. Klec musí být dostatečně velká, aby pták mohl alespoň roztáhnout křídla. Dno by mělo být vysouvací už pro vaše pohodlí při čištění. Jako bidýlka používejte přírodní větve o průměru 12 až 20 mm, k obrušování drápku a zobáku nemůže nic posloužit lépe. Klec pořiďte v dostatečném předstihu, aby v ní bylo vše, při koupení nové andulky, připraveno, protože potřebuje klid, aby si zvykla na nové prostředí a na odloučení od svého hejna.

Co bude naše andulka jíst??:

  • Stravu pro andulky bychom měli zakoupit v obchodě pro chovatele andulek ,jinak by váš ptáček nemusel potravu přijímat a časem by uhynul. Základem stravy je krmná směs. Na trhu existuje mnoho druhů, od 10 Kč/kg až po 100 Kč/kg. Velký cenový rozdíl je dán přítomností doplňkových přísad v krmivu,jako např.vitamíny,mineráli atd.I tady platí pravidlo, že to nejdražší krmivo nemusí být to nejlepší a naopak. Proto vždycky pozorně čtěte pokyny a složení na obalu.
  • Samotné krmná směs ovšem andulce nestačí. Proto se andulky přikrmují 5-6 cm prosného klasu (tzv. senegalské proso).

Sameček nebo samička??

  • Samička má ozobí tmavě hnědé. Sameček má ozobí světle modré.U některých různobarevných jedinců muže být ozobí I u samiček světle modré.
  • Mládě má ozobí zvětle růžové.

Nekupujte si andulku pokuď...

  • nekupujte si andulku pokud máte kočku
  • nikdy nedopusťte, aby v kleci bylo více samiček než samečků
  • nestrašte andulku
  • nepouštějte na ni studený vzduch
  • nikdy jí nedávejte staré ovoce a zeleninu
  • nikdy nedopusťte ,aby andulka měla v kleci špinavou vodu
  • netýrejte anduku (netahejte je za ocas,křídla a za nohy)
  • nikdy nedávejte andulkám čokoládu
  • nedávejte andulce do klece dřevo z tisu

Péče o mladé...

Rozmnožování andulek je velmi složité. Nejsložitější je najít k sobě ten správný pár.
Prvně se andulky musí pohlavně rozmnožit a pak můžeme čekat na první vejce.
Hlavní projevy, že bude mít ptáček mladé je:
  • průjem
  • větší hlad
  • samička se nechá od samečka krmit
  • velké břicho (když jich má andulka hodně tak má na břiše hrbolky)
  • a někdy I větší agresivita proti samečkovi.

Prapor

12. května 2007 v 13:03 Jihomoravský kraj a Letonice
Prapor
Obecní prapor vychází z obecního znaku a jeho barevného provedení. Je kombinací pruhů a symbolů. Dva svislé bílé pruhy na praporu souvisejí se dvěma obilními klasy ve znaku, vinohradnický nůž je nahrazen zjednodušeným obilním klasem ve středovém červeném poli.

Znak

12. května 2007 v 13:02 Jihomoravský kraj a Letonice
Znak
Hlavní motiv znaku vychází ze zemědělského charakteru obce. Vinohradnický nůž (kosíř) pochází z historické pečetě, obilní klasy jsou symbolem zemědělství. Barvy znaku - červená a stříbrná - jsou barvy historických majitelů obce

Znak a prapor obce

12. května 2007 v 13:01 Jihomoravský kraj a Letonice
Znak a prapor obce
Obec ve své historii nikdy nevlastnila obecní znak a prapor. V 18. a 19. století používala pouze svou obecní pečeť, která je dnes uložena v Moravském zemském archivu v Brně ve sbírce odlitků, pečetí a typářů moravských obcí pod číslem 1031. Odlitek pečeti byl zhotoven podle Rektifikačních akt č. 74 z roku 1749. Další pečeť se nachází v Josefinském katastru pod č. 845. V návaznosti s rozmachem identity obcí schválilo po připomínkovém řízení obecní zastupitelstvo 25. 3. 1999 návrh obecního znaku a praporu. Návrh heraldika pana Pavla Vrby byl postoupen parlamentnímu podvýboru pro heraldiku. Dne 12. 7. 1999 obdrželi zástupci obce Letonice z rukou tehdejšího předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause dekret o udělení znaku a praporu.

Napoleonské války

12. května 2007 v 13:01 Jihomoravský kraj a Letonice
Letonice za napoleonské války v roce 1805
Dne 2. prosince 1805 byla v blízkosti Slavkova u Brna svedena známá "bitva tří císařů", ve které francouzské vojsko pod velením císaře Napoleona porazilo spojená vojska ruská a rakouská.

Slavkovská bitva je formou "oživlé historie" každoročně připomínána pořádáním pietních akcí a rekonstrukcí bitvy za účasti mnoha set milovníků vojenské historie, kteří se v dobových uniformách sjíždí z celé Evropy do Slavkova, aby zde za přítomnosti mnoha tisíc diváků přiblížili atmosféru událostí roku 1805. Mezi diváky je možno každoročně spatřit též několik občanů Letonic, kteří navštěvují historický jarmark, vojenská ležení, rekonstrukci bitvy a večer slavnostní ohňostroj.

Je s podivem, že ač se události před tolika lety nutně musely dotknout života tehdejších Letonic, nejsou nikde ve světských kronikách zaznamenány a rovněž nebyly nalezeny v populárně-naučné literatuře a v beletrii. Přitom shromážděné "historky kolem slavkovského bojiště", sebrané za minulá století, vzpomínají všechny okolní vesnice (Dražovice, Kučerov, Bučovice, Vícemilice atd.) a události té doby jsou ještě tradovány v lidových vyprávěních.

Ve farní kronice existuje zápis, dle kterého císař Napolen s pěti důstojníky dva dny po bitvě, 4. prosince, přenocoval na faře v Dražovicích. Zde je rovněž zmínka o ztrátě kalicha se stříbrným a měděným podstavcem váhy 18 uncí, který náležel letoňskému kostelu.

Další zprávy byly zprostředkovaně zaznamenány zakladatelem školní kroniky, ve které je uvedeno:
"Ve válce třícísařské utrpěla osada dosti od francouzského vojska. Kde co mohlo vzalo i 16 špalků včel Ant. Večerkovi vyloupalo, medu se najedlo až onemocnělo. Také lid jim musel do ležení dříví a jiné věci, které žádali, donášeti. Obci bylo uloženo také 100 zl. stříbra složiti. Poněvadž ale tehdejší purkmistr Bartoš Lokaj hned jim vyhověti nemohl, uvázali jej koni za ocas a takto s nimi po dědině choditi musel. Také oheň na dědině u Sv. Jana si udělali.

Historie

12. května 2007 v 13:00 Jihomoravský kraj a Letonice
Z dějin Letonic
Na hlavní silnici mezi Slavkovem a Bučovicemi upoutá každého odbočka se směrovkou Letonice 3 km. Za křižovatkou z hustého porostu probleskuje budova bývalého mlýna. Náhon, který postupuje souběžně se silnicí připomíná, že místo dnešních lánů tu bývaly kdysi rybníky. Po půlhodinové chůzi se objeví mezi pahorky přikrčená obec, typická svojí délkou a známá mistry fasádníky. Nikdo netuší, že její vznik je možno hledat v dalekém pravěku. Letoňský hájek, který lemuje západní stranu obce, je cenným místem archeologických výzkumů.

Tento kraj byl osídlen již v dávnověku, o čemž svědčí nálezy ze starší doby kamenné - stanice s gravertienskými hroty (hájek), dále jednotlivé kamenné nástroje z mladší doby kamenné. Eneolit je zastoupen keramikou šňůrovou, 4 mohylami (také v hájku) a vyskytuje se tu i kultura zvoncovitých pohárů, sídliště a pohřebiště. Také doba bronzová tu zanechala 2 mohyly s kamenným obkladem (Šachany) a pozdější období zase žárové mohyly. Nalezlo se tu sídliště z doby železné. Zdejším krajem prošla tedy kultura únětická, slezská a posléze i halštatská.

Název Letonice pochází pravděpodobně od osobního jména Letoň - odvozeného od podstatného jména "léto", což pak znamená "dítě narozené v létě". Byla to tedy ves lidí Letoňových. Zmínka o naší obci, ovšem nejistá, zda se týká Letonic, je od r. 1186 - 1265, pod jménem Neteludich. V roce 1278, historicky doloženo to byly Letonycze, 1547 Letonicze, 1846 Lettonitze a v pozdějších letech již Letonice.

První historická zmínka o Letonicích je v době vlády Václava I. Jeho syn Přemysl - markrabě moravský - pozdější slavný král Přemysl Otakar II. - dal půdu kolem Letonic za majetek klášteru panen augustiniánek v Doubravníku. Ten dal zde postavit kostel a dvůr. V roce 1350 přebírá tento majetek v hodnotě 80 hřiven klášter cisterciaček a 1374 byl prodán Mikuláši Dítěti z Ohrozimě.

Mikuláš po 4 letech r. 1378 se souhlasem markraběte moravského Jošta dává polovinu obce klášteru sv. Michala v Brně. Kolem dvoru se začíná Letonická ves rozrůstat, vznikají názvy nových částí, jako Kopaniny, Chalópky, Vápenice, U Myslivárni, Větřák, Vévoz, Na Bařině.

Kromě zemědělské půdy a luk jsou zde i rybníky. Z roku 1494 se zachovala smlouva mezi Kropáčem z Nevědomí, pánem v Bučovicích a Vratislavem z Pernštejna o zřízení dvou rybníků, a to horního letonického a dolního bučovského, zvaného později Nový. Hráz mezi oběma byla společná a oba byli oprávněni si volně zatápět grunty rybniční vodou. Již tehdy měla obec náves v podobě obdélníku, do níž vedly 3 ulice. Většina gruntů měla žúdry. Grunty byly na návsi, domkáři roztroušeni po okrajích vesnice.

Po 130 letech se dominikánský klášter vzdává výnosů Letonických. V roce 1512 Jan Petrovský z Hrochova postupuje k dědičnému užívání Letonice se vším právem, panstvím a příslušenstvím Vilému z Pernštejna a na Helfenštejně, nejvyššímu hofmistru království českého.

Držitelé vsi Letonic se od roku 1512 až do třicetileté války střídají velmi často. Syn Vilémův Jan z Pernštejna roku 1536 odkazuje Janovi ze Zdenína ves Letonice se dvory a s kostelním podacím. Roku 1567 Jan mladší Dubčanský ze Zdenína vkládá Jarošovi ze Zástřizl ves Letonice s kostelním podacím, s háji, vyjma háj obce letenské ležící v polích, který obec letenská od starodávna užívala.

Roku 1584 připadly Letonice Johance z Drnovic. Po její smrti 22. 8. 1594 připadly Letonice - odkazem Václava Morkovského ze Zástřizl - na doživotí manželce Kunce ze Skorotína, spolu s Boskovicemi. Zároveň svoluje poslední vůlí, aby na zaplacení svých dluhů mohla prodat Letonice. 8. 1. 1595 byly Letonice prodány za 10 000 zlatých Václavu Morkovskému ze Zástřizl, tvrz, ves Letonice s dvorem poplužním, s robotami ze vsi Letonic, s desátky obilními, platy atd. Letonice však nakonec připadly Bohušovi, bratru Václava Morkovského. Ten na nich r. 1612 zapsal své manželce spolek; tj. učinil ji společnou vlastnicí Letonic, které se skládaly z tvrze, vsi, dvora poplužního, ovčírny a kostelního patronátu. Tvrz stávala od nepaměti ve Větrníkách.

V letech 1619 - 1630 se připomínají Letonice jako majetek Jindřicha, Matyáše hraběte z Thurnu. Po Bílé hoře byly Letonice vypáleny, a celé okolí pohubeno. Dosud se zde nacházejí hromadné hroby místních usedlíků.

Dlouho trvající válka vypudila z území Moravy velkou část obyvatelstva, a to, které zůstalo, nemělo na růžích ustláno. Jeho obydlí byla spálena, dobytek vojskem odehnán, nářadí hospodářské i řemeslnické zničeno nebo rozkradeno, peníze uloupeny, nebo odsáty na daně a platy. V této neutěšené době není tedy divu, že zůstalo málo dokladů o Letonicích. Dovídáme se, že v té době Letonice, ves společně s dvorem patřící k slavkovskému panství, čítá 98 domů, 113 rodin, 542 duší. Má asi 700 jiter středně úrodné orné půdy a asi 100 jiter luk. Panství slavkovské včetně Letonic patřilo Kounicům.

Kostel se připomíná v roce 1350. Byl zasvěcen sv. Mikuláši, biskupu. Pro jeho středověké stáří svědčí i poloha uprostřed hřbitova. Příchod hraběte Jindřicha Thurna a armád, které krajem prošly, zničily všechno.

K těmto souvislým dějinám je třeba ještě připojit zprávy, které snad budou mnohé zajímat:

18. 8. 1887 byl na poli pod Hájkem nalezen v nádobě větší počet mincí, uložený zde za třicetileté války. Nález obsahoval asi 1000 stříbrných mincí, z nich 54 je ve sbírkách mincí, medailí a peněžních poukázek ve Vídni.

14. 6. 1905 sestoupili vzduchoplavci u Letonic. Byli to 3 vojáci z Vídně. Hejtman a 2 naddůstojníci. Vzlétli z Vídně v 11.00 hodin a přistáli ve 14.45 hodin odpoledne.

Na poli za humny čísel 18, 19 a 20 začali r. 1905 na jaře stavět občané Beránek a Šimon Rotrekl 2 nové domky. Při kopání základů, jakož i při přirovnávání dvorků přišli na mnoho hrobů a na dvorku Beránkově dokonce na celou šachtu.

Do zrušení roboty za císaře Josefa II. také letoničtí občané byli povinni odevzdávat panství desátky. Tak např. 3/4láník robotoval párem koní 3 dny v týdnu, 1/2láník půldruhého dne, 1/4láník měl povinnost 2 dny ruční práce v týdnu. Mimoto každý majetník gruntu musel odvádět 4 groše přádelného, čtvrtník 3 kuřata a 18 vajec. Výkupného zaplatil 3/4láník 120 zlatých.

Letonice

12. května 2007 v 12:55 Jihomoravský kraj a Letonice
Obec Letonice se nachází v jihozápadní části okresu Vyškov (Jihomoravský kraj) na spojnici dvou významných dopravních tahů - severním směrem jde o dálnici D1 (Brno - Vyškov), jižně asi 3 km od Letonic se lze napojit na mezinárodní silnici I-50 (Holubice - Uherské Hradiště). Nejbližší železniční stanice je v obci Marefy, která je od obce Letonice vzdálena asi 3 km (trať Brno - Veselí nad Moravou).

Katastrální území o výměře 1100 ha spadá do Litenčické pahorkatiny a je nejzápadnějším výběžkem karpatského oblouku. Obec se nachází v povodí říčky Litavy a je odvodňována Letonickým potokem. V jeho nivě leží nejnižší bod území (225 metrů n. m.). Větrník je název nejvyššího bodu území (394,2 metrů n. m.) a leží ve stejnojmenné chráněné přírodní rezervaci. Název obce je odvozován od vlastního jména Letoň. Dochovaná zmínka o založení Letonic pochází z roku 1235. V obci žije přibližně 1415 obyvatel z toho cca 880 je v produktivním věku. Průměrný věk je 35,2 let.
Základní statistická data
První písemná zpráva
1235
Počet obyvatel
1418
Nadmořská výška
267 m n.m.
Podíl žen
49,5 %
Základní školy
Průměrný věk
38,2
Podnikatelské subjekty
266

Letonice - plameny

12. května 2007 v 12:54 Jihomoravský kraj a Letonice
Letonice vyděsily plameny vepřína
Obrovská záře, kvičení prasat a praskající zvuk plamenů vyděsily ve čtvrtek 4. ledna obyvatele Letonic na Vyškovsku, kde začal hořet vepřín.
Naštěstí zaměstnanci mající na starosti chov prasat zavčas zareagovali a podařilo se jim odvést do bezpečí všechna prasata i selata, takže škody byly jen na stavební části, pár ustájených prasat a selat bylo jen ožehnuto. Při zásahu utrpěli lehčí zranění tři dobrovolní hasiči.
"Podle svědků plameny vyšlehly v přístřešku na slámu, odkud se rozšířily také na střechu vepřína s ustájenými prasaty a selaty. Proti ohni jsme nasadili sedm vodních proudů a na místě zasahovalo celkem devět cisteren. Na lokalizaci požáru se podílelo 7 jednotek profesionálních a dobrovolných hasičů spolu s vojáky ze Záchranného praporu v Bučovicích," uvedl Jaroslav Haid z Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje.
Občas bývá velkým problémem, jak k rozsáhlému požáru mimo obytné části dostat vodu, která je potřeba na postupné uhašení. Proto hasiči zřídili čerpací stanoviště a kyvadlovou dopravu vody přímo v obci. Přes veškerou snahu hasičů zasáhl oheň celý ocelový přístřešek pro slámu o velikosti asi 50 metrů čtverečních a rozšířil se také na zhruba polovinu střechy vepřína o rozloze 75 krát 18 metrů. V půdním prostoru vepřína požár zničil uskladněnou slámu, řezivo a techniku.

O farnosti

12. května 2007 v 12:54 Jihomoravský kraj a Letonice
O farnosti


Římskokatolická farnost Letonice patří pod děkanství slavkovské jako součást brněnské diecéze, která náleží k moravské římskokatolické církevní provinci.

Adresa farního úřadu:
683 35 Letonice u Vyškova 120
Telefon: 517 380 046
Mobil: 737 414 780
IČ 61729809
email: paterbejcek@seznam.cz

Odtud jsou spravovány i farnosti Dražovice-Podbřežice a Křižanovice u Bučovic-Rašovice. Farnost tvoří obec Letonice, dle posledního sčítání obyvatel ČR je počet obyvatel farnosti 1440, z toho počet katolických křesťanů je 472, tj. 33 %. (Bankovní spojení: Česká Spořitelna a.s., pobočka Bučovice, číslo účtu 1560681339/0800.)

Dražovickou farnost tvoří obec Dražovice a Podbřežice, dle posledního sčítání obyvatel ČR je počet obyvatel farnosti celkem 1057, z toho počet katolických křesťanů je 612, tj. 58 %. (Bankovní spojení: Česká Spořitelna a.s., pobočka Bučovice, číslo účtu 1560683369/0800.)

Křižanovickou farnost tvoří obec Křižanovice, Rašovice a samota Jalový dvůr. Podle posledního sčítání obyvatel ČR je počet obyvatel farnosti v Křižanovicích a Rašovicích celkem 1376, z toho počet katolických křesťanů je 772, tj. 56 %. (Bankovní spojení: Česká Spořitelna a.s., pobočka Bučovice, číslo účtu 1560677399/0800.)


Parkur

12. května 2007 v 11:19 důležité okolo koní

Parkur

Skokové soutěže nebo také parkurové skákání patří v jezdeckém sportu mezi nejmladší disciplíny, pravděpodobně nejméně přirozené, ale zcela určitě divácky nejatraktivnější. Možná vás překvapím, ale skákání není pro koně zcela přirozené. Kůň v přírodě skáče jen, když musí před něčím uprchnout nebo překážka nejde jinak zdolat. Bude-li mít většina z nich možnost, raději překážku obejde. Ale je poměrně jednoduché koně vycvičit ke skákání a většina z nich si tuto činnost oblíbí. Princip soutěží je jednoduchý. Kůň skáče přes řadu pestře zbarvených překážek, které lze porazit, s cílem předvést co nejčistší skoky. Do výsledku se započítávají trestné body (viz. dole) Závodí se na uzavřeném kolbišti a soutěž poskytuje dramatickou a přitažlivou podívanou.
Historie
Takže teď se vraťme zpět do minulosti.Již v roce 1865 na přehlídce koní v Dublinu bylo předveden parkur ve své nejjednodušší verzi, kde koně skákali do výšky a do dálky přes překážky postavené z prken. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém byli účastníci hodnoceni při předvedení při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek. Celkem přirozeným dalším krokem bylo přenesení soutěží na uzavřená kolbiště, kde je diváci mohli lépe sledovat. V prvopočátcích tohoto sportu však "přeskakovaní" nezajímavých, nevýrazných klád a směšných živých plotů nepřilákalo zdaleka tolik diváků, jako třeba vozatajství nebo jiná, zajímavější odvětví jezdeckého sportu. V roce 1883 byly soutěže ve skákání do výšky do dálky zařazeny do programu jezdecké přehlídky v New Yorku a okolo roku 1900 začalo parkurové skákání nabývat dnešní podoby. Významným silný podnět dostaly skokové soutěže zařazením do každoročních Mezinárodních jezdeckých dnů v Olympii, konaných v Londýně.
Parkurové skákání je od svých prvopočátků mezinárodním sportem.První pohár národů, který je v současnosti nejdůležitějším každoročním měřením sil družstev, se jel poprvé v roce 1910. Americké družstvo se zúčastnilo jezdeckých dnů v Olympii v roce 1911. O rok později bylo oceněno na olympijských hrách ve Stockholmu švédské družstvo a mezi jednotlivci zvítězil Francouz Jean CAriou na koni Mignon. Vtomto období , v roce 1928, zvítězil na olympijských v Amsterdamu ve skokových soutěžích jednotlivců náš kapitán Ventura s koněm Eliotem a naše družstvo bylo páté,
V počátcích skokových soutěží byly penaltové body udělovány za shození lehké lišty položené na vrcholu překážky, přičemž se zakopnutí přední a zadní nohou hodnotilo rozdílně. Soutěžící - zpočátku to byli téměř na výjimky vojáci - seznámili své koně s překážkami dříve než vyjeli na dráhu. Body mohly získat nebo ztratit také za čistotu stylu a obtížnost překonaných překážek. Pravidla se však v jednotlivých zemích značně lišila a někdy byla rozdílná dokonce uvnitř jednoho státu.
Po 2. světové válce nastal v parkurovém skákání obrat k lepšímu. Vzestup popularity tohoto sportu pramenil z Vítězného šampionátu, pořádaného v pozdním létě 1945 ve White City v Londýně. Soutěž připravil plukovník Mike Ansell a n nově reorganizovaná British Showjumping Society. Ansell využil představivosti a do závodů využil nové prvky. Použil například nabarvené klády a výplně překážek, keře květiny. O desetiletí později začala tento sport přenášet televize, a protože se parkurové skákání odehrává v omezeném prostoru a má jednoduchá pravidla, stalo se ideálním předmětem přenosů pro toto nové médium. Televize se naopak zasloužila o širokou diváckou obec sledující tento sport. Pat Smythe( první žena, která se zúčastnila skokových soutěží na olympiádě v roce 1965)a kůň Flanagan a David Broome s koněm Sunsalve se stali známými v každé domácnosti. Popularita skokových soutěží v Británii po roce 1970 poněkud poklesla, ale v Severní Americe a kontinentální Evropě se těší stále obrovskému zájmu a velkému zájmu a velké soutěže v krytých halách přitahují množství přívrženců. A teď už zpět do přítomnosti.

Pravidla

Parkur se skáče v uzavřeném prostoru. Parkur obsahuje několik stupňů obtížnosti. Od nejlehčího stupně, který se značí ZM, až po ten nejtěžší, označovaný jako TT. Každý stupeň obtížnosti má danou výšku překážek, přes které kůň skáče. V každém stupni obtížnosti může být překážka vyšší o 10cm, než je předepsaná výška. Např. pokud má stupeň obtížnosti Z danou výšku 100cm, může být překážka zvýšena na výšku 110cm.
Dále se dá parkurové ježdění ještě rozdělit na různé druhy soutěží, jako je klasická soutěž, dvoufázové skákání a stupňovaná obtížnost. Při klasické soutěži se jedná o určitý stupeň obtížnosti. V první jízdě rozhodují pouze chyby, které soutěžící kůň udělal. Není zde však posuzován čas. Pokud se stane, že více jezdců zajede parkur bez chyby, pokračuje se rozeskakováním. Do této části soutěže je umístěno méně překážek než do základní části, ale na druhou stranu mohou být zvýšeny až o 10 cm. V rozeskakování se již na čas hledí, jelikož se může stát, že opět zajede několik jezdců svou jízdu bez chyby, bude to právě čas, co bude rozhodovat o vítězi.Dvoufázové skákání, tzv. dvoufázovka. Při tomto závodě se jedná o soutěž, která nemá přímo určený stupeň obtížnosti. Její zápis vypadá asi takto: 120/130. To znamená, že v první fázi soutěže jsou překážky do 120cm (stupeň L) a v druhé fázi pak do výšky 130 cm (tj. stupeň obtížnosti S). Soutěž poté probíhá tak, že pokud jezdec projede první část závodu bez chyby, postupuje do druhé části, kde je však měřen i čas. Pokud se však stane, že kůň udělá chybu již v první části, tak do druhé části už nepokračuje.Při stupňované obtížnosti, neboli postupce, jsou překážky postavené od těch nejmenších po největší. Bodování je jiné, než u předešlých soutěžích. Při tomto skákání lze získat pouze určitý počet bodů a to tak, že za jednu bezchybně skočenou překážku je jeden bod, za dvě dva body, atd… Tyto soutěže jsou zakončeny tzv. žolíkem, což bývá nejvyšší skok a za jeho skočení bývá připsán dvojnásobný počet bodů, ale na druhou stranu, pokud kůň tuto překážku shodí, je mu dvojnásobný počet bodů odečten. Druhá možnost je skočit vedle tzv. "žolíka" klasický oxer, který je ale bodován běžným počtem bodů.(na druhé fotce je moje sestra se svým koníkem.)

Zvláštní soutěže

Alternativní překážky + žolík:
V soutěži se stupňovanou obtížností získává soutěžící za překonání poslední překážky žolíka - dvojnásobný počet bodů. Přestože je žolík obtížnou překážkou, musí být překážkou sportovní. Při soutěži volba překážek musí být bodová hodnota 200 bodů.

Soutěž do první chyby:

Tato soutěž se koná na čas, kombinace nejsou dovoleny. Parkur je ukončen jakoukoliv první chybou - poboření překážky, neposlušnost, pád...

Bariérové skákání:
Koná se podle zvláštních pravidel na kombinaci překážek. 6 svislých překážek v jedné řadě ve vzdálenosti přibližně 11 m od sebe. Jestliže dojde k neposlušnosti nebo vybočení, musí soutěžící pokračovat v parkuru na překážku, na které udělal chybu.

Mini-maxi:
Základní výška nesmí být v žádném případě nižší než 110 cm, čas se neměří.

Minutové skákání:
V této soutěži získává jezdec 2 body za bezchybně překonanou překážku a 1 bod za poboření překážky. Kombinace nejsou povoleny, čas od 60 - 90 sekund, časem se trestá neposlušnost.

Soutěž se stupňovanou obtížností:

Koná se na 6, 8, 10 překážkách jejichž obtížnost se postupně zvyšuje, kombinace nejsou povoleny. Obtížnost se nedosahuje jen výškou, šířkou, ale také obtížností trasy.

Volitelná štafetová skákání:
Soutěž je určena pro dvoučlenná nebo tříčlenná družstva. Soutěžící mohou předávat štafetu libovolně, střídání je však povinné v okamžiku, kdy soutěžící dokončil svůj parkur nebo ve chvíli, kdy udělal chybu.


Volba překážek:

Při této soutěži je umístěn určitý počet překážek, hodnota každé přakážky stoupá dle její obtížnosti od 10 - 120 bodů. Překážky jsou stavěny tak, aby se mohli skákat z obou stran, při poboření jezdec nezískává žádné body. Čas 60 - 90 sekund - v tomto čase si může jezdec zvolit překážky v libovolném pořadí.

Volba dráhy:

Soutěžící si volí pořadí překážek sám (každá překážka pouze jednou). Jezdec, který nepřekoná všechny překážky, je vyloučen.

Dvoufázové skákání:
Skládá se z dvou fází, které soutěžící absolvuje bez přerušení. První fáze 8 - 9 skoků, druhá fáze 4 - 6 překážek. Soutěžící, kteří jsou v první fázi penalizováni, nepokračují do druhé fáze.

Soutěž o nejlepší styl jezdce:
Porota hodnotí styl jezdce nad překážkou, ale i působení jezdce na koně.

Soutěž o nejlepší styl koně:
Porota hodnotí styl koně ve skoku, ale i čistotu chodu mezi překážkami.

Soutěž o nejlepší styl jezdce i koně:
Porota hodnotí celkovou souhru jezdce i koně.
Zrcadlové skákání:
Je to dvojice soutěžích, kteří mezi sebou soutěží na dvou stejných parkurech

Druhy překážek:

JEDNODUCHÉ PŘEKÁŽKY
Přes jednoduchou překážku se skáče jedním skokem. Dva nejdůležitější typy jednoduchých překážek jsou kolmý skok (kolmák) a dvojbradlí neboli oxer.

KOMBINOVANÉ PŘEKÁŽKY
Kombinace se skládají ze dvou, tří nebo více částí. Například trojskok se skládá ze tří skoků, které tvoří jednu překážku. Kombinace mají v parkúru jedno číslo. Jednotlivé skoky v jedné kombinaci se označí písmenem (A, B, C). Pokud kůň odmítne skočit v kombinaci například skok C, musí jezdec absolvovat znovu celou kombinaci.

VÝŠKOVÁ PŘEKÁŽKA
Výšková překážka se překonává jedním skokem. Pro koně jsou čistě výškové překážky velmi nepříjemné, neboť u těchto překážek bývá větší problém určit dobrou vzdálenost odskoku. Všeobecně by se mělo na výškové překážky najíždět nepříliš rychle s dobře shromážděným koněm. Správné místo odskoku leží blíž překážky než například u šířkové překážky. Kůň musí vyskočit spíše nahoru než překlenout vzdálenost. Mezi výškové překážky patří kolmák, zeď a ohrada.

KOLMÁ PŘEKÁŽKA
Kolmák je svislá překážka stavěná pouze do výšky. Mezi stojany se zavěsí několik bariér nebo dřevěných prken nad sebe. Kolmá překážka je školní příklad výškové překážky.


ZEĎ
Zeď je výšková překážka, která je složena z beden. Zvládnout tuto výškovou překážku je dost obtížné, neboť kůň nevidí místo doskoku.

ŠÍŘKOVÁ PŘEKÁŽKA
Šířková překážka je stavěna v horizontální perspektivě. Přes tyto překážky musí kůň překlenout určitou vzdálenost. Patří sem různé typy oxerů a triple-bar.

ŽOLÍK
Žolík bývá nepříjemná, ale nezáludná překážka. Může ýt různě postaven. Žolík se většinou liší od běžných překážek určitým vzhledem, například spodek překážky může být tvořen nerovným kmenem stromu. Žolík bývá označen žolíkovou kresbou, upevněnou na stojanech překážky. Za překonání této překážky dostane jezdec v soutěžích postupné obtížnosti dvakrát tolik bodů než za překonání poslední regulérní překážky.

OXER
Při překonávání oxeru musí kůň skočit do výšky a zároveň překlenou určitou vzdálenost. Vrchní bariéry jsou u oxeru ve stejné výšce. Je-li zadní bariéra výše než přední, hovoříme o dvojbradlí (double-bar). Dvojbradlí je pro koně příjemnější než klasický oxer. Přestože se oxer skládá z několika částí, je to jedna překážka, tj. jednoduchá, a kůň ji musí překonat jedním skokem.


TRIPLE-BAR neboli TROJBRADLÍ
Triple-bar je šířko-výšková překážka skládající se ze tří šikmo stoupajících bariér. Tuto překážku zdolává kůň jedním skokem. Variantu triple-baru představuje takzvaná pyramida která má první a třetí bariéru ve stejné výšce - střední bariéra tvoří nejvyšší bod překážky.

VODNÍ PŘÍKOP

Příkop naplněný vodou je známá parkúrová překážka. Vodní příkop je většinou široký 2-4 m a hluboký 10-15 cm. Musí být vyhlouben v povrchu kolbiště. Je to čistě šířková překážka, která se liší také tím, že kůň při jejím špatném překonání doskočí do vody. U této překážky je důležitá reakce koně na vodu. Na odskokové straně této překážky může být umístěna odskoková bariéra nebo nízká proutěná překážka, která nesmí být vyšší než 150 cm. Doskok vodního příkopu musí být vyznačen bílou páskou, aby rozhodčí mohl lépe konstatovat případnou chybu koně.

ODSKOKOVÁ BARIÉRA

Odskoková bariéra označuje místo odskoku. Někdy se tato bariéra pokládá před překážku a koni se tak usnadňuje určení správného místa odskoku.

Neposlušnost koně:

zastavení před překážkou, vybočení....
ZASTAVENÍ PŘED PŘEKÁŽKOU
Za zastavení před překážkou se považuje, jestliže kůň zastaví před překážkou, kterou má překonat. Není rozhodující, zda přitom překážku poboří nebo posune. Podle pravidel F.E.I. (Féderation Equestre Internationale) je jezdec vyloučen při třetí neposlušnosti koně.


VYBOČENÍ
Vybočení znamená, že se kůň vymkne z moci jezdce a mine překážku, kterou měl překonat, cílovou čáru nebo povinný průjezd.


ODEPŘENÍ POHYBU
Za odepření pohybu se považuje, jestliže kůň zastaví a odmítá pohyb vpřed.
BAROVÁNÍ KONÍ
Barování zahrnuje všechny umělé techniky k donucení koně, aby v soutěži skákal výš a pozorněji. Způsoby barování mohou být různé: například jezdec nechá během tréninku záměrně koně uhodit o kladinu překážky položením falešných odskokových bariér. Barovat koně jakýmkoliv způsobem, kdykoliv a kdekoliv je zakázáno. Pokud se prokáže, že se jezdec proti tomuto pravidlu provinil, bude diskvalifikován ze všech soutěží nejméně na 24 hodin.

Jelikož stupnic penalizací je více, následující přehled je podle stupnice A:

shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 3 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 6 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo obou = vyloučení
překročení časového limitu za každou započatou vteřinu = 1 trestného bodu, při rozeskakování = 1 trestný bod

Podlestupnice C, která se používá na většině světových soutěžích v parkuru:

shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo koně = vyloučení

Počátky chovu

12. května 2007 v 11:18 důležité okolo koní
Počátky chovu v našich zemích - starověk:
U východních Slovanů má chov koní dlouholetou a bohatou tradici. Některé slovanské národy žily kočovně a jejich obydlím se staly vozy. Muži byli vynikající jezdci a většinu života trávili v sedle koně. Koně, které chovali ve stádech, se stali i zdrojem masa a z mléka klisen se vyráběl kumys. Chutnost kumysu a jeho nesporné léčivé účinky lidé znali již počátkem středověku.
Určité zmínky o chovu koní v našich zemích se objevují již při jejich osídlování Slovany v 6.století. Tehdy však nebyli koně využíváni ve vojenství, neboť slovanští bojovníci, kteří přišli na naše území, byli pěšáci. Nebyli bojovníky útočnými, ale spíše obrannými. Avšak již v 7. a 8. století, tedy v hradištní době, kdy území pozdějšího českého státu bylo protkáno řadou opevněných osad - hradišť, nabýval i chov koní na významu. Kůň se stal důležitým dopravním a tažným zvířetem.
Koně se stávali stále více důležitými v hospodářském vývoji země. Jejich chov se stále rozšiřoval a v 9. století se hojně vyváželi.
Na zvláštním významu nabývali koně v lovectví, které patřilo k nejoblíbenějším zábavám šlechty. Pořádané hony a štvanice byly zároveň i přípravou jezdců a koní k bojovým účelům. Nároky na výkonnost koní a jejich přiježděnost v těchto lovech byly mimořádné.
Na postupném hospodářském rozmachu se podílel i chov koní zajišťujících dopravu. Počet karavanních cest přes naše území se neustále zvyšoval, a to vše podmiňovalo výměnu kulturních poznatků i materiální růst. Nejfrekventovanější byl pohyb na cestě spojující Prahu s Bavorskem. Tento obchodní styk se přirozeně promítl v chovu koní, kteří dopravu zajišťovali. Rozšiřování poselských a obchodních cest vyžadovalo také bezpečnost cestování, zajištěnou ozbrojeným doprovodem jezdců a strážemi na koních, zvláště na nebezpečných úsecích těchto cest. Zvýšený obchodní ruch se promítl i ve vývozu koní. V menším rozsahu se koně též dováželi. Zvláště koně těžšího typu pro potřeby rytířské jízdy, jejíž význam se postupně zvyšoval.
Koně chovaní v těchto stoletích v našich zemích byli jak typu mongolského, tak typu koní tarpanovitých, nordických rozšiřovat se začal i chov koní západních, jejichž omezený dovoz byl zaznamenán již v době Sámovy říše v 7. století.
Výška koní v kohoutku se pohybovala v rozmezí 120 - 150 cm. Největší počet dosahoval výšky 138 cm. Koně byli zařazováni do výcviku ve věku 4 popř. 5 let. Koně přepravovali v tahu jen malé náklady, neboť postroj byl velmi jednoduchý a cesty byly většinou ve špatném stavu. Koni byl totiž na krk navlečen měkký koženný pás, který byl upevněn na určitou formu obřišníku. Do vozu byli přiřazeni jen koně u oje. I když vynález chomoutu se datuje do prvních století středověku, bylo jeho užití zavadeno v našich zemích až teprve ve 12. století. Ke zvyšování zemědělské výroby přispělo i využívání záhorového pluhu, umožňujícího hlubší orbu. V té době se rozšířilo též podkovářství. Avšak význam koní v zemědělství byl všeobecně malý, a to jak u nás, tak v ostatních zemích.
Nová úloha koní - novověk:
V nastávajícím novověku dochází k urychlenému rozvoji palných zbraní. Tato skutečnost výrazně změnila techniku válek a strukturu vojsk. Rytířská jízda tak pozbyla na významu a nová kavalérie se stala pohyblivější. Způsob boje vyžadoval u koní jejich vysokou výkonnost a pohotovost v reakcích na pomůcky jezdce v individuálních soubojích. Těmto požadavkům velmi vyhovovali koně španělští, a to svou adaptabilitou a schopností vrcholných výkonů. Vynikali však i exteriérem pro zvyšující se nároky při ceremoniálním využití. Chov španělských koní tedy pronikl i do našich zemí. Intenzívní vývoz koní ze Španělska byl zvláště do Itálie a do všech zemí západní Evropy. A tak i v krvi dnes proslulých německých plemen, který se proslavila v současné době ve sportu, koluje krev těchto španělských předků. Je přirozené, že chov těchto importovaných španělských koní v jednotlivých zemích splýval s chovem domácích plemen a postupně se tak měnil jejich typ. Španělské předky mají i četná plemena chovaná na americkém kontinentu, neboť španělským kolonizátorům mnozí koně utekli a na rozsáhlých prériích či pampách se rozmnožili v obrovská stáda. Byli to tedy koně zdivočelí, nikoliv divocí.
Z velkého množství hřebčínů zřízených k chovu španělských koní ve světě se do dnešní doby, mimo oblast Iberského poloostrova, zachovaly dva, a to náš hřebčín v Kladrubech nad Labem (1579) a o rok mladší hřebčín v Lipici (1580). Dlouho přetrvával proslulý dánský hřebčín ve Frederiksborgu (1563). Do našich zemí však byli španělští koně dováženi již před zřízením kladrubského hřebčína. Jejich dovoz podporoval zvláště arcivévoda Maxmilián II. Jemu se nesprávně připisuje založení kladrubského hřebčína v roce 1562 - tehdy začal dovoz španělských koní do zemí rakouského císařství. Jejich chov se u nás rychle rozšiřoval, zvláště v sídlech vysoké šlechty.
Poněvadž se požadavky na výkonnost stále zvyšovaly a jezdecké umění se stávalo v tehdy vládnoucí společenské třídě nutností, vznikaly samostatné jezdecké školy, z nichž četné se světově proslavily. Ty měly však v dané době prvky bojové a teprve později zde vznikly základy drezúry. Ta se do dnešní doby předvádí ve španělské jezdecké škole ve Vídni, v které jsou používáni lipicáni, potomci slavných španělských koní.
Po třicetiletých válkách však nastal úpadek zemského chovu koní, jak o tom svědčí spis Jana Viléma ze Štubenberka z roku 1662. V té době si někteří chovatelé již začínají uvědomovat význam biologické hodnoty domácích plemen a prostředí, neboť poznávají, že největších úspěchů dosahují ty chovy, které stavějí právě na domácím chovném materiálu. Tento poznatek se začal uplatňovat i v ostatních zemích. A tak např. na úspěchu norického chovu se značně podílela arcibiskupská solnohradská správa, neboť různými nařízeními a opatřeními vydávanými již od roku 1560 a zařízením vlastního hřebčína Ries (1576) položila základy k proslavenému chovu, který měl význam i pro chov koní v našich zemích.
Značné škody utrpěl náš chov v třicetileté válce, v které se značná část válečných akcí odehrávala právě v českých zemích.
Zatímco hřebčíny šlechty měly velmi dobrou úroveň, zemský chov byl stále v převážném útlumu. Proto četná chovatelská opatření z tereziánské doby směřovala právě k zlepšování zemského chovu, který byl producentem koní pro vojenské účely, a to bylo právě hlavním posláním.
Koně se přirozeně používali i v poštovnictví. Začátek moderní pošty spadá do XVI. století zavedením pravidelných spojů Vídeň - Brusel.
V 18. století se však začala měnit struktura plemen koní, tak jak ji vyžadoval rozvíjející se průmysl v manufakturách. Rozhodující se stala rychlost v dopravě a výcužití tažné síly. Španělští koně tedy postupně ztráceli na významu a prosazovali se koně anglických plemen.
K podpoře chovu koní nařídil r. 1736 císař Karel VI. určité opatření, aby se tak zlepšila neutěšená situace v produkci koní, zaviněná dlouhými válkami. Proto císař zakázal vývoz koní a zemským stavům nařídil věnovat větší péči rozvoji chovu a využívat dobré hřebce a klisny k plemenitbě. Další pokrok v chovu koní byl zaznamenán za vlády Marie Terezie, která rovněž jako její otec Karel VI. zajišťovala potřebu koní pro vojsko různými opatřeními. Byly to předpisy z roku 1755 o dosažení remontů, z roku 1756 o zlepšení chovu koní, z roku 1763 patent k zavedení jednotného vedení chovu koní. Říše byla rozdělena na menší chovatelské oblasti, byl nařízen soupis hřebců, kteří měli výšku v kohoutku nejméně 16 pěstí (168 cm) a byli bez dědičných vad. Klisny vybrané do chovu byly označeny ožehy a rovněž tak uznaná hříbata do věku 3 let (zneužití ožehů bylo velmi trestné). V následujícím roce 1764 vydala císařovna další nařízení o zřizování erárních hřebčinců, o bezplatném zapouštění klisen, o volném prodeji koní atd.
K podpoře domácího chovu byly zvýšeny ceny remont, a tím byl snížen jejich dovoz z Holštýnska. Rovněž Josef II. pokračoval ve zvelebovacích akcích. Opatřením z roku 1780 zlepšil chov koní a jeho organizaci, zřizoval zemské hřebčince, vydal nařízení o připouštění hřebců, zřídil zvěrolékařskou školu, vypisoval chovatelské prémie, podporoval vydávání odborných hippologických publikací atd. Značným pokrokem bylo zřízení státních hřebčích stanic s bezplatným připouštěním. Dekretem ze 17. ledna 1782 "bylo dáno poučení" o podmínkách pro uznání plemeníků a způsobilosti klisen k připouštění Cirkulářem z 27. května 1795 bylo určeno označování výžehů pro registraci plemeníků.
Avšak i přes tato opatření se zdecimovaný chov po sedmileté válce (1763) jen pomalu rozvíjel.
Představy o rozmístění plemenných hřebců na různé velkostatky za předpokladu, že by je též zakoupily, se nesplnily, a tak pokynů vojenské rady byli na rozhraní 18. a 19. století vykupováni vhodní plemenní hřebci a přidělováni na hřebčí císařské stanice, umístěné v sídlech vojenských pluků v Pardubicích, Chlumci nad Cidlinou, Poděbradech a Brandýse nad Labem. Z nich byly později zřízeny samostatné hřebčince. Rovněž narůstal počet hřebčích stanic a na zlomu obou století jich bylo již 136 s celkovým počtem 549 plemeníků. Na významu nabyly svody klisen, jejich oceňování a chovatelské prémie.
Koncem 18. století se v Evropě neustále zvyšovala poptávka po koních, a to i k tažným účelům (v dopravě, v průmyslu, v přístavech, v dolech atd.), a tak vznikla četná plemena, plemenné rázy atd. Rovněž požadavky vojenské správy přispívaly k rozšíření chovu koní. K jeho zvelebení byla proto provedena řada plemenářských opatření, byly zakládány četné, převážně vojenské hřebčince apod. Avšak význam koně v zemědělství byl neustále druhořadý. Zemědělští koně byli převážně menší, nedostatečně vyvinutí, což vyplývalo z přežívající úrovně zeměděství za feudálního systému. Pouze v přímořských oblastech s dostatkem pastvin byl vývin zemědělských koní uspokojivý. A tak mělo-li zemědělství stačit rozvíjejícímu se průmyslu, bylo nutné zvyšovat i v zemědělství produktivitu práce. Ta byla do značné míry podmiňována výkonnou tažnou silou, kterou byl právě kůň. A tak již v první polovině 19. století nastává značný rozmach jeho chovu. Ke zlepšení přispělo organizování plemenitby, zavedení plemenných knih, pořádání výstav aj. Poněvadž úroveň chovu koní zvyšovala intenzitu hospodaření a produktivitu práce, vydobyl si i hospodářský kůň přednostní postavení mezi domácími zvířaty.
Využití koní ve vojsku kulminovalo koncem 19. století, zatímco po první světové válce se význam hiposložek snížil na minimum. Stojí však za zmínku, že ještě v první světové válce bylo využito 1,5 miliónu koní, z nichž bylo usmrceno 60%. Poslední velká jezdecká bitva byla svedena v první světové válce v roce 1915.
V roce 1872 bylo vyhověno požadavkům zemědělců na větší rámec koní. Počínaje rokem 1869 - vytvořením dualismu - dodávaly hřebce do českých zemí hřebčíny v Radovci a v Piberu. Avšak ani tyto hřebčíny nesplnily požadavky zemědělství na hřebce většího rámce a mohutnosti. Ve snaze o zesílení plemeníků se začal počet orientálních plemeníků a rovněž tak příliš lehkých ušlechtilých anglických polokrevníků snižovat. V důsledku těchto opatření byli dováženi anglonormani z Francie a na významu začal nabývat chov chladnokrevníků. K udržení typů koní koní bylo vytvořeno 5 chovných oblastí: I - oblast norická, II - oblast těžkého pracovního koně, III - oblast středního tažného i jezdeckého koně, IV - oblast lehčího typu koně (rovněž vícestranného užitkového typu) a V - oblast pro chov lehkého koně. Čechy byly rozděleny do oblastí II. a III. typu, Morava a Slezsko byly zařazeny do III. oblasti.
V roce 1914 bylo na připouštěcích stanicích takovéto složení hřebců: 22 anglických plnokrevníků, 118 anglických polokrevníků, 44 norfolků, 6 hannoverských, 220 oldenburských, 37 východofríských, 27 anglonormanů, 19 noniů, 2 klusáci, 74 orientálních polokrevníků, 2 kladrubští a 2 lipicáni. Dále pak 429 belgiků a 138 noriků. Poměr teplokrevných a chladnokrevných hřebců byl 573 : 567 a ukazoval na dosažení určité rovnováhy. Tato proměnlivost plemenné struktury ukazuje na výrazné vlivy vyvíjejícího se zemědělství, v kterém se zvyšovaly nároky na tažnou sílu. To vše se promítalo zvyšováním počtu chovaných chladnokrevníků. Jejich rozšiřování se bránili chovatelé teplokrevných koní zmohutňování jejich chovu oldenburskými importy.
Značným pokrokem bylo zřizování chovatelských svazů, které spolupracovaly se státními hřebčinci při prosazování chovných záměrů. Velmi pozitivní úlohu sehrály tyto chovatelské svazy i při zjišťování testace hřebců, tedy hodnocení jejich výkonnosti. Právě výkonnostní zkoušky hřebců byly významným kvalitativním pokrokem při zlepšování výkonnostího potenciálu chovaných koní. Tyto výkonnostní zkoušky byly zpočátku velmi jednoduché a byly zaměřeny hlavně na hodnocení tažné síly. Teprve postupně se počet hodnocených vlastností zvyšoval. Zkušební systémy se tak zdokonalovaly. Všechna tato opatření směřovala tedy jednoznačně k systematickému zvyšování kvality koní.
Význam koní byl po tisíciletí prioritní a jejich součinnost s člověkem byla tak úzká, že to byl právě kůň, který si vytvořil zcela výjimečné postavení mezi hospodářskými zvířaty. Úroveň chovu byla tedy vždy pýchou chovatele.

Jak se jezdí na koni

12. května 2007 v 11:15 důležité okolo koní
Jak se jezdí na koni
Mezi věřejností panuje všeobecně mylný názor, že na koně se člověk dostane tak, že nasedne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vsednutí do sedla je to poslední, co z normálního, jinak rozumně uvažujícího člověka dělá koního jezdce.
Tomuto okamžiku předchází celá řada událostí, která vás velice pozvolna, nenápadně vžene do stavu, ve kterém již zcela pasívně svěříte svůj život vrtošivému lichokopytníku.
Na koně vás totiž může dostat jedině neuvážená sázka, vaše sportovně založená přítelkyně nebo podobné neštěstí.
"Poslouchej, nechtěl bys jezdit na koni? Já se jen tak ptám. Tak chtěl?" "Ne!" "A proč ne?" Chtěla bys, abych se zabil?" "Já se taky ještě nezabila." "To je tedy argument." "Nic se ti nemůže stát. Nanejvejš spadneš." "Tak co bych lez na koně, když vím, že zase spadnu." "V tom je právě to krásný!" "Tak já v tom nic krásnýho nevidím." "Tak já se tě teda přihlásím." "Kam?" "No přece na jízdárnu." "Řek jsem, že ne. A hotovo!!"
Načež stojíte na jízdárně a koukáte vyděšeně na zvíře, které máte zkrotit. Kůň je velmi vysoký, dvakrát větší než vy, někdy i třikrát, záleží na tom, jak blízko stojíte. Mně osobně přivedli mamuta.
Zvířeti nikdy nesmíte dát najevo, že se ho bojíte. Klidně je pozdravte, plácněte něco o pačasí a opatrně se ztraťte. Nesmí vás však objevit vaše dívka, jinak jste ke koni dovlečen znovu.
Kůň je zvíře velice neklidné. Neustále se vám snaží šlápnout na nohu, povalit vás, rozmáčknout o stěnu, smýkat s vámi po stáji, zkouší ukousnout kus vaší nohavice, pohoní vás po dvorku a máte-li férového koně, zkamení pouze ve chvíli, když už vůbec nemůžete. Zabít zemdleného člověka ho prostě nebaví.
Přál bych lidem, kteří nadávají, že stupačky ve vlaku jsou moc vysoko, aby někdy v životě museli lézt na koně.
Lezete-li na koně, musí mu nejméně dva lidé držet hlavu, čtyři lidé nohy, někdo musí upoutávat jeho pozornost a tři lidé vám pomáhají do sedla. Na druhé straně musí někdo hlídat, abyste nepřepadl. Sám se držíte ze všech sil. Levou nohu musíte zvednout až k bradě, zaklesnout ji do třmenu, pravou se odrážet tak dlouho - až vás někdo vysadí. Kůň čeká trpělivě přesně do chvíle, kdy stojíte pouze na jedné noze. V okamžiku, kdy se odrazíte od země, couvne. Couvne málo, o půl kroku. Pokud spadnete hned, stojí dál jak přibitý. Poskočíte-li za ním, couvne opět. Tak dlouho, než žuchnete.
Řekl bych, že v té chvíli má kůň daleko větší smysl pro humor než vy. Když vás konečně vysadí, dostanete určitě křeč do lýtka. Tím máte záminku k okamžitému sesednutí. Zbytek dne můžete nosit zkřivený úsměv a říkat, že jste koni odpustil. Vzhledem k tomu, že vás ale příště budou muset vysazovat znovu, je lepší zůstat s křečí v sedle a nechat se zabít hned.
Jen málo vás v tu chvíli může uklidnit, že poprava koněm se děje za dozoru odborníka. Víte totiž, že i kdyby vaší jízdě asistovalo družstvo požárníků, nemůže nic zabránit koni ztrestat vaši troufalost: Dovolil jste si jemu, Veličenstvu, vlézt na hřbet. Kůň je dotčen a vy ztracen. "Jak to sedíte, ježíšmarjá, rovně si sedněte!" "Já už rovnějš nemůžu." "Vždyť jste tam stočený do klubíčka!" "Já spadnu!" "To spadnete stejně. Hlavu dejte nahoru, záda narovnejte..., tak a nohy, špičky nahoru, paty tlačit dolů, stehny svírat koně, ruce uvolněné, srovnejte ty záda...!" "Já nemůžu!" "Cóó nemůžete!?" "Takhle snad ani není možný, aby člověk narostl."
Když vás srovnají podle měřítek jezdecké krásy, máte pocit, že takhle pokroucený byste se neudržel ani na židli, přibité k podlaze. Cvičitel to ví a ví to i kůň. Oba z toho mají švandu.
Cvičitel mlaskne a kůň se pohne.
První jízdu musíte absolvovat na pevně ohraničeném prostoru. Je tam totiž stopadesátkrát větší naděje, že najdou vaše ostatky, než na volné louce. Pod vámi běsní rozbouřené vlnobití. Kůň má totiž tu zajímavou vlastnost, že se mu při chůzi pohybuje každý sval úplně na jinou stranu. A že se pohybuje, dává světu znát. Pod sedlem se to válí dopředu i dozadu, nahoru i dolů, ten pohyb nelze zastavit. Jste k smrti vyděšen a kůň z toho má živočišnou radost.
Když vás cítí na hřbetě ještě i po deseti krocích, udiveně se poohlédne a poskočí si. Docela lehounce. Krok sun krok.
Nepokažte mu náladu a spadněte ihned. Vám i koni bude večeře chutnat. V opačném případě bude chutnat pouze koni.
"Pobídněte toho koně, vždyť jde jako mrtvola!" "Já nemůžu, vypadly by mi nohy ze třmenů!?" "Ten kůň se plaší!" "Jakýpak plaší - asi z vás zrovna chcípl."
Nepřeji vám mít pod sebou chcíplého koně. Chcíplý kůň totiž vyhazuje, staví se na zadní, zmítá sebou a jeho jediným přáním je vytřást z vás duši.
Konečně cvičitel uzná, že se kůň dost vydováděl, udělá semhle támhle a - kůň stojí jako přibitý.
Je konec hodiny. Pomohou vám ze sedla, postaví vás na nohy, řeknou vám, jak se jmenujete a kůň vás odvede do stáje.
Nespravedlnost lidská nezná mezí, po každé hodině má kůň právo na cukr. Cukr platíte vy a navíc ještě platíte tolik flašek, kolikrát vás zvíře shodilo.
Motáte se kolem koně, kolena se vám chvějí a svaly na nohou chvilkami vypovídají službu. S jistým překvapením konstatujete, že nejen auto, ale i kůň si žádá po každé jízdě očištění. Jste na rozpacích, co se na koni vlastně myje. Uši a krk, nebo snad do půl těla?
Poučí vás, že kůň se nemyje, ale víchuje. Výroba správného slaměného víchu je obřad, při kterém si překroutíte ruce, popletete pravou ruku s levou nohou s ztratíte nervy. Zjistíte, že vích se nejlépe vyrábí pomocí osoby, která to umí.
Neméně složitý obřad, který hraničí s hazardem, je samotné víchování. Jste postaven před tvrdý fakt, že čistíte-li koně, musíte se nacházet v jeho tělesné blízkosti. Kůň má na vybranou hned několik možností, jak s vámi polaškovat: šlápnout vám na nohu, kousnout, seknout vás ocasem, přimáčnout ke stěně či kopnout. Inteligentní kůň zkouší všechny možnosti najednou. Času má na to dost, protože mu víchujete pěkně po pořádku krk, prsa, přední nohy, hřbet, břicho, zadní nohy.
Opravdový zápas s koněm začíná při čištění kopyt. Kůň totiž vlastní čtyři. Na všech stojí vahou svých pěti metráků. Prosby a výkřiky: "Podej pac!" kůň ignoruje. Vyhrožujete, škemráte, nadáváte, slibujete, pokoušíte se obrátit koně na záda - vše marně. Zkušení lidé na jízdárně vás poučí, že musíte nejdříve koně požádat o nohu, sjet mu po ní pěkně od shora dolů a když ji ohne, honem chytit a nepustit. Po mnoha neúspěšných pokusech se kůň uvolí a milostivě vám propůjčí nohu k provedení manikury. Oběma rukama pak držíte sakramentsky těžké zvíře, další rukou pak přidržujete kopyto a čistíte od hnoje a dalších neřestí, kterými se mu zachtělo projít.
Kůň je vytřen dosucha, koupete se v potu vy. Ale na vás se každý vykašle, protože kůň je tady pánem a chce se mu jíst.
Pomalu ale jistě se z vás stává otrok koní a ti s uspokojením zaznamenávají vaše ponížení. Nesčetné množství úsluh, kila cukru, která jim přinášíte na jízdárnu, odmění po čase tím, že vás vezmou s sebou na vyjížďku. A vida, neshazují vás už tak často, dbají na to, abyste se na nich jakžtakž udržel a když mají dobrou náladu, dokonce vás i někdy poslechnou.
Člověk, který kdysi býval rozumný, se tím okamžikem stává jezdcem. Jezdec - to je člověk zkrocen koněm. Takový jezdec prožívá radosti a slasti, které jsou všem běžným smrtelníkům nedosažitelné a nepochopitelné. Koně považuje za nadlidského tvora a podle toho s k němu chová.
Uznávám, že takový jezdec se cítí dokonale šťasten: nic ho netíží, starosti nemá, všechno přenechá koni.
A jako filatelista se dokáže rozplakat štěstím na cennou známkou, jako trampa nic v sobotu neudrží doma, jezdce okouzlí chvíle, strávené na koni, vedle koně, pod koněm. V jeho podání jsou zážitky plné dobrodružství, pocitů volnosti a štěstí.
"... a najednou přišla zatáčka, kůň inteligentně zatočil, ale já jel samozřejmě dál rovně..."
A jezdec se zalyká blahem, když vypráví, jak ho kůň nesl přes louky a polní cesty, jak spolu jen tak bloumali lesem a jak pili z potůčku.
Poroz na něho!!! takový člověk šíří infekci nebebezpečné nemoci: lásku ke koním. Když vás takový očarovaný člověk začne lákat do jezdeckého oddílu, raději se mu vyhněte velkým obloukem. Uvědomíte si nejlépe, co by vás čekalo, když si sednete a poručíte si: hlavu narovnat, špičky otočit nahoru, paty dolů, stehny svírat koně, paty od koně, ruce uvolněné, ramena nekrčit, tohle pokrčit, taky uvolnit, tady sevřít, nasedat, sesedat, vysedat...

Péče o hříbata

12. května 2007 v 11:14 důležité okolo koní
Péče o hříbata
Hříbata
............mají při narození silnou jemnou kůži okolo kopýtek, kterou velmi brzy ztratí. Když je hříbě u maminky v bříšku, kope ji a tato blána chrání její vnitřní orgány.
...............se rodí s velmi silnou srstí, takže jsou v prvním roce života chráněna předchladem. Po první zimě postupně stratí toto chmýří a jejich nová srst je jasná a hladná.
Vývoj hříběte
Novorozené hříbě se staví na nohy a saje mateřské mléko již půl hodiny po porodu a jeho vývoj probíhá podle lidských měřítek neobyčejně rychle. Hříbě narozené ve stáji se může vydat ven v doprovodu své matky již v druhém dni života, pokud ovšem není nepříznivé počasí. Je-li chladno a vlhko, musí matka s hříbětem zůstávat alespoň v noci pod střechou.
První dny:
Vztahy hříběte k člověku se vytvářejí hned po narození. Někdy musí lidská ruka očistit nozdry od hlenu a blan již během porodu a v prvních 24 hodinách dostává hříbě injekcí séra proti obrně a tetanu. Klisna někdy své mladé brání a staví se mezi člověka a dosud bezmocného potomka. Klidné a dobromyslné klisny však brzy pochopí situaci a projeví k člověku důvěru, v čemž je hříbě rychle napodobí.
Ochočování:
Nejlépe se ochočuje hříbě, které se zdržuje víc ve stáji než venku. Chceme-li je dostat ven, vypouštíme klisnu, která se do stáje vrací nakonec jen na chvilku. Za těchto okolností hříbě následuje matku do neznámého světa bez povzbuzování.
Když jsou hříběti asi tři dny, lze je začít ochočovat za přítomnosti matky. Uváže se poblíž stěny stáje a hříbě není třeba přesvědčovat, aby pobíhalo těsně kolem ní. Trenér nebo majitel pak pravou rukou obejme trup zvířete a druhou mu položí kolem prsou. Mládě pak brzo pochopí, že má klidně stát a pokud je matka na blízku, přijímá tento styk s důvěrou. Následujícím úkolem je navyknout hříbě na ruku, která je vede. S tím začínáme v uzavřeném boxu. Vodíme klisnu pomalu kolem a hříbě ji následuje. Pak na něj lehce položíme pravou ruku, zatímco levá je připravena zabránit prudkému výpadu dopředu.
Za den nebo dva už je možné položit lehkou stájovou utěrku hříběti kolem krku a zakrátko je možné je takto vodit po výběhu nebo po stáji. Při tom se doporučuje hříbě uklidňovat drbáním na prsou, kohoutku nebo zádi. Je to imitace matčina láskyplného oštipování a zárodek společenské péče o srst. Po týdnu již může hříbě dostat lehounkou ohlávku a dá se spokojeně vodit, pokud ho ovšem nechceme oddálit od matky. Ohlávka se nasazuje ve stáji, velmi jemně.
Po dvou týdnech už hříbě strpí všechny doteky a hlazení člověkem. Dá si také zvedat nohy jednu po druhé. Toto cvičení je dobrou přípravou na dobu, kdy bude nezbytné čas od času požádat kováře o úpravu kopyt - to už budou hříběti měsíce. Ve stáří tři nebo čtyř měsíců se hříbě také učí nastupovat do přepravního boxu nebo traileru a to ve společnosti matky. Technika rychlého a snadného nakládání je založena na tom, že hříbě má přednost. Dva lidé ho opatrně přidržují a pomalu vedou na rampu. Matka, obávající se o osud svého jedináčka, rychle pospíchá za ním, i když si jinak na trailer nepotrpí.
Krmení a péče:
je-li po ruce kvalitní pastva a klisna dobře kojí, její mléko a tráva stačí k dostatečné výživě hříběte až do věku dvou měsíců. Koncem této doby už hříbě ochutnává koncentrované krmivo, které dostává matka. Pro začátek hříbě potřebuje asi půl kila koncentrátu a dostává je do věku pěti nebo šesti měsíců. K tomu se přidává oves, vařené lněné semínko a ječmen, sušené mléko zpočátku asi 60 g, pak se dávka zvyšuje až na 227 g denně a navíc rybí tuk na podporu vývoje kostry a další. V zimě potřebuje hříbě dostatečný příděl jemného lučního sena, které nadměrně nenamáhá jeho mléčný chrup a trávicí soustavu. Kromě krmení potřebují hříbata ještě spoustu spánku, docela jako malé děti, a také společnost koní a dost místa k dovádění. Je zvykem, že se hřebečci, s nimiž se nepočítá do chovu, kastrují ještě před odstavem. Kastrování může samozřejmě proběhnut i později, ale ročci už bývají velmi divocí. Před kastrací je nutné odčervení. Naproti tomu sérii injekcí pro tetanu dostává hříbě až potom.

Odstav:
K odstavu dochází po čtyřech a půl až šesti měsících, kdy první hříběcí srst začíná tmavnout. Dříve se odstavují těžcí koně. Tento nevyhnutelný krok by měl proběhnout pozvolna, bez stresu, pro matku i hříbě a musí být citlivě řízen majitelem. Hříbata se postupně připravují na odstav občasným oddělováním od matek. Například je-li klisna právě ve výcviku, ponechává se hříbě v boxu, kam se mu dá dostatek potravy. Úplné oddělení má nastat asi tak po 4 týdnech, při čemž klisnu odvedeme a hříbě zůstane v hluboce podestlaném známém boxu, kde se cítí v bezpečí. Po týdnu je již můžeme pustit do výběhu, ale během té doby nemá matku ani vidět ani slyšet.
Dobré krmení je pro mladá zvířata svrchovaně důležité, stejně jako volnost pohybu, která jim umožňuje přirozeně se rozvíjet. V době, kdy se hříbě mění v ročka, nemá dostáváat méně než 3 kg koncentrátu denně a k tomu sůl, minerální přídavky, rybí tuk a další potřeby. Sena má mít podle chuti a také dostatek čisté čerstvé vody má být stále po ruce.

Porod klisny

12. května 2007 v 11:13 důležité okolo koní
Příprava na porod klisny
V prvních 2/3 březosti
- záchovná dávka případně obohacená o minerální a vitamínový doplněk

po 7. měsíci březosti
- zvýšená potřeba živin → zařadit vyšší podíl koncentrovaných krmiv

období laktace
- zvýšení podílu koncentrovaných krmiv
nedodržení vede k: stagnace nebo snížení produkce mléka

hříbata a mladí koně

1. měsíc
- poskytnout hříběti včasné napití mléka → usnadňuje odstranění střevní smolky, dodává výživné látky, ?
- obsahuje ochranné protilátky (imunoglobuliny)
- koncentrace imunoglobulinů klesá od 12 hodin po porodu
frekvence sání: 60 - 70 x za den
- při jednom napití hříbě přijme přibližně asi 200 g mléka
při umělé výživě:
- počítá se s 10 dávkami po 300 g mléka / den na počátku (3 l mléka)
- postupně se dávka zvyšuje až na 15 l / den při snižování počtu dávek
- mléčná náhražka se ředí 1 : 11 (resp. 1 : 15)
- kravské mléko se ředí vodou v poměru 1 : 3
- kravské mléko se nedoporučuje podávat v původním stavu, protože může být příčinou trávicích poruch (je těžko stravitelné, když je příliš koncentrované)
- ředěné mléko nebo i umělá výživa se podávají teplé 36 - 39 °C

2. měsíc
- postupně se zařazují do krmné dávky krmiva objemná, pastva, seno, ke kterým mají hříbata volný přístup
- současně zařazujeme i jadrné směsi
- obecně se za každý měsíc věku zvyšuje denní dávka od 0.40 kg do 0.60 kg směsi

při odstavu (v 6 měsících)
- závislost jen na objemných a jadrných krmivech

koně v období výcviku a tréninku
krmná dávka na bázi sena a ovsa
- vyhovuje jen při malé zátěži
krmná dávka na bázi kompletních granulí nebo briket
- pro dostihové a sportovní koně nejvhodnější
přednosti: snadná skladovatelnost, hygiena krmení, dávkování, kontrola spotřeby, vyloučení selektivnosti krmiv
nevýhody: rychlá konzumace
- - předvařují nebo napařují se

Březost a porod klisny

Zda-li bylo připuštění úspěšné a klisna nám zabřezla můžeme poznat podle některých příznaků, jako je nedostavení další říje, klisna se stává klidnější, pomalejší a lépe žere. Později se jí zvětšuje objem břicha a klisna je opatrnější (nevyhazuje, neběhá příliš zběsile apod.)

Přesněji však můžeme březost zjistit:
 rektálním vyšetřením - to je pohmatem přes konečník, kdy na vaječníku nahmatáme žluté tělísko - lze zjistit už po 3 týdnech
laboratorním vyšetřením - zjišťuje se hormon progesteron v krvi nebo moči - ten můžeme objevit po 3 měsících
 ultrazvukem - první známky můžeme pozorovat 16. den
 podle pohybu hříběte - až v pokročilém stádiu březosti

Vývoj plodu
 po oplození embryo sestupuje do dělohy a zde v průměru za 56 dní dochází k uhnízdění do děložní sliznice. Po celou tuto dobu je embryo vyživováno tzv. děložním mlékem, tj. sekret děložní sliznice.
 Po uhnízdění se vytváří tzv. PLACENTA, což je plodové lůžko, které je tvořeno 3 obaly, naplněnými plodovými vodami, chránící plod před úrazem.
Jsou to:
 AMNION (ovčí blána) - je to nejvnitřnější blána, která obaluje plod, obsahuje sliznatou zkalenou tekutinu, v níž plod plave zavěšený na pupeční šňůře.
 ALANTOIS (močová blána) - obsahuje nažloutlou čirou tekutinu
 CHORION (vnější cévnatá blána) - obaluje 2 uvedené vaky, na vnější straně má vedle sebe krátké výrůstky - klky, kterými je vak připevněn k děložní sliznici
Do 35 - 40 dne hovoříme o embryonálním vývoji a nad 40 dní až do porodu o vývoji plodovém, neboť se plod již podobá hříběti.
VELIKOST PLODU
Měsíc vývoje
Velikost a hmotnost
Vývin plodu
koncem 1. měsíce
asi 1 cm
po dovršení 2. měsíce
má 7 - 10 cm
začíná mít již podobu koně
koncem 3. měsíce
asi 12 cm
ve 4. měsíci
má 20 - 23 cm a váží již 1 kg
už na něm lze rozeznat pohlaví
koncem 5. měsíce
má asi 33 cm
objevují se první chloupky na pyscích a konci ocasu
v 6. měsíci
má zhruba 56 cm a váží 5,5 kg
v 8. měsíci
je velký 68 - 73 cm a má 16 - 19 kg
v 10. měsíci
je to 85 - 92 cm a 29 - 33,5 kg
tělo je již pokryto krátkou jemnou srstí
v 11. měsíci
měří 100 - 150 cm
je dokonale vyvinuté a prořezávají se mléčné zuby


Březost klisny trvá 333 dní (tj. 11 měsíců)
Březí klisny preventivně očkujeme proti virovému zmetání klisen a dodržujeme zdravotní a hygienické opatření. Klisny neumísťujeme do nového stáda, aby nedošlo k pokopání a následnému potratu. Ten však může také nastat např. při kolice nebo po pádu na překážku apod. Pokud klisna potratí musí ji zvěrolékař prohlédnout rodidla a je-li vše v pořádku, znovu ji můžeme připustit 7 - 11 den (stejně jako po porodu).
Klisna vyžaduje klidné a citlivé zacházení. Až do 5. měsíce březosti lze klisnu s opatrností používat ke sportovním účelům. V tahu může pracovat s opatrností neustále, avšak po polovině březosti by se neměla používat k těžké práci a neměla by již skákat.

Krmení březích klisen
Klisny krmíme 3x denně. Podáváme jim kvalitní krmení (zvýšíme přísun vitamínů B, D, A, kostitvorných minerálních látek, hodnotných bílkovin a karotenu). Musí mít dostatek kvalitní pitné vody a pohybu, který ji velice prospívá. Povzbuzuje krevní oběh a látkový metabolismus.
Někdy se mohou vyskytnout otoky zadních končetin (břicha, vemene) - na ně je potřeba dávat obklady.
Mohou být zapříčiněné:
 nadměrně vodnatým krmivem
 nedostatkem pohybu
Nedostatečná, málo vydatná potrava může ohrozit vývoj plodu. Velmi nebezpečné je také vadné nebo zkažené krmivo. Není vhodné krmit ani čerstvým, plesnivým nebo zapařeným senem. Nepoužíváme také špatně zkvašenou siláž, nahnilé okopaniny a žitné otruby (námel). Vyřadíme žluklé, ztuchlé zrniny.
Při krmení zkaženým krmivem, napájením studenou vodou a hrubým zacházením by mohlo dojít k předčasnému porodu.
Zhruba 2 - 3 týdny před porodem snižujeme dávky jadrných krmiv, předkládáme pouze luční seno + MASH.

MASH
 je teplý nápoj, který má mírně projímavé účinky, čímž zabráníme trávícím poruchám, které by mohly být způsobené zácpou.
 podáváme ho 2 - 3 týdny před porodem
Připravíme ho z:
 1,25 L horké vody
 1,50 kg ovsa
 0,25 kg pšeničných otrub
 0,05 kg lněných semínek
 0,03 kg kuchyňské soli

POROD
Před porodem umístíme klisnu do porodního boxu, který by měl být vykachličkovaný, veliký 3 x 3 m a vystlaný čerstvou nezávadnou slámou. Klisně sundáme podkovy, aby nedošlo ke zranění jak klisny tak hříběte.

Blížící se porod poznáme podle těchto příznaků:
 klisně se zvětší pohlavní orgány
 také se zvětší vemeno a začne z něj kapat mlezivo
 uvolní se pánevní svaly a břišní svaly
 klisna neustále vstává, lehá, potí se, často močí, ohlíží se
 těsně před porodem ulehne - rodí v leže a nejčastěji v noci, proto je potřeba ji neustále hlídat, aby nerodila sama

K porodu musíme mít připravené tyto pomůcky:
 2 porodní provazce - je-li potřeba, upevní se hříběti nad spěnkové klouby (pozor, ne nad kopýtka) a jimi pomůžeme klisně hříbě vytáhnout
 nůžky na pupeční šňůru
 tkaloun na pupeční šňůru
 obinadlo na ocas
 desinfekční prostředek (SEPTONEX, JODONAL, BENZITRIN, AJATIN)
Klisně omyjeme rodidla teplou vodou s desinfekcí a ovážeme ocas obinadlem.
Hříbě se většinou rodí nejprve předními končetinami, na nichž je položená hlava. To je pravidelná poloha. Může se ale stát, že se hříbě narodí polohou nepravidelnou, což je např. jedna přední končetina vpředu, druhá stočená pod břicho nebo do kozelce, kdy jdou všechny čtyři končetiny najednou.
Hmotnost narozeného hříběte je u teplokrevných hříbat asi 45 - 60 kg a u chladnokrevných 50 - 70 kg.
Denně hříbě vypije 1 - 1,5 L mléka a přibere asi 1 - 2 kg.

Hříběti po porodu
Vyčistíme mu nozdry a dutinu ústní. Zkrátíme pupeční šňůru na 10 cm a zdesinfikujeme. V případě, že hříbě nedýchá polijeme hrudník a hlavu studenou vodou, popř. provedeme masáž srdce a umělé dýchání.
Hříbě dáme olízat klisně, která mu jazykem masíruje celé tělo, což má vliv na prokrvení celého organismu.
Zdravé hříbě do 2 hodin vstane a jde se napít mleziva, které klisna produkuje 3 - 5 dní. To hříbě potřebuje pro odchod střevní smolky.
Hříbě očkujeme proti ochromě a tetanu.

Klisně po porodu
Podáme ji povzbuzující nápoj MASH. Visící lůžko z pochvy podvážeme, aby si na něj nešlápla. Mělo by vyjít do 2 hodin a když ne, musíme zavolat veterináře, neboť hrozí zánět dělohy a následná sterilita (neplodnost).
Z pochvy vytéká hnědočervený sekret - to znamená, že se klisna čistí a to trvá zhruba 5 dní.
Tvorbu mléka podporujeme přídavkem okopanin (krmné mrkve) i slunečnicových pokrutin. V době kojení se nemá měnit krmná dávka. Optimální výživou je pastva, blahodárně působí sluneční záření a pohyb na čerstvém vzduchu. Denně přidáváme klisně 1,5 - 3 kg ovsa. Zhruba do týdne přecházíme na normální krmnou dávku.
Klisnu po porodu znovu zapouštíme (pokud chceme) 7 - 11 den, pokud nezabřezne potom až po odstavu.

Složení mléka klisny:
 sušiny - 9,4 - 10,4%
 bílkoviny - 1,6 - 2,1%
 mléčný tuk - 0,4 - 1,1%
 mléčný cukr - 6,3 - 7,1%
 minerální látky - 0,3 - 0,48%

První kroky

12. května 2007 v 11:08 důležité okolo koní

Výcvik hříběte - první kroky

Prvním a nesmírně důležitým kamínkem na cestě k povahově vyrovnanému koni byl seriál Simony Stejskalové o metodě imprintingu. Dalo by se říci, že toto povídání sleduje hříbě po jeho úvodních týdnech života, v době, kdy, řekněme, přechází z jeslí do školky.
Práce s hříbětem na ohlávce je zdlouhavá, stejně zdlouhavá, jako když chcete naučit batole, aby se nepočurávalo do kalhotek. Ať zváží každý sám za sebe, jestli raději obětuje pár chvilek této práci a podstatně tak zvýší své šance na to, že jeho hříbě bude mít dobře vštípené základy slušného chování už od malička, nebo jestli mu nestojí za to se zdržovat ?takovou prkotinou? a počká s prvním pořádným kontaktem až do prvního sedlání, kdy dá hříběti pocítit, kdo je tady pánem.
Úvodem několik pravidel:
Buďte s hříbětem často. Je-li to možné, zajděte k němu třikrát denně i častěji, a to ještě předtím, než začnete se samotným výcvikem. Častá, příjemná setkání mu pomohou posílit důvěru ve vás, což je při práci s koňmi podstatné. Jednotlivá setkání by se měla odehrávat ve stání u hříběte nebo ve výběhu, tak, aby hříbě bylo ve známém prostředí a zůstalo klidné. V úvodních fázích jen nechte hříbě přijít k sobě ? potáhne je jeho vrozená zvědavost ? a pak s ním mluvte, zvolna je laskejte po krku a hřbetě (jenom se proboha nepokoušejte mu zvedat nohy dřív, než máte prostřednictvím výcviku pod kontrolou jeho hlavu). Do stání/výběhu s sebou berte ohlávku. Nebudete ji hříběti nasazovat. Prostě si ji jen přehoďte přes ruku, aby si hříbě zvyklo na její vzhled a pach. Pomalu hříbě zvykejte na dotek kartáče na krku, hřbetě a hlavě a přitom mu dovolte, aby si je očichalo, případně i trochu ožužlalo předtím, než se ho jím dotknete. Když si zvykne na kartáčování po obou stranách ? což poznáte podle toho, že dá hlavu dolů, uvolní se a zklidní se mu dýchání ? začněte je zvolna přivykat na to, že bude určitým způsobem omezováno. Když stojíte po jeho levém boku, dejte pravou ruku kolem jeho krku a hlaďte je a škrábejte na krku. Odolejte pokušení je objímat: mohlo by je to vyděsit a snažilo by se vycouvat pryč. Dotek by měl být lehký, jeho trvání by se s postupujícími ?lekcemi? mělo prodlužovat stejně jako tlak. Jakmile v kterémkoli okamžiku ztuhne a zvedne hlavu, pomalu ruku oddTITLEe. Pokud by se pokusilo od vás odejít, snažte se jít vedle něj a ruku sundejte, teprve když zastaví ? nechcete je přece během těchto úvodních setkání naučit, že může utéci, kdykoli se mu zachce.
Postupně pokračujte k tomu, že hříbě přivyknete na doteky a lehký tlak v oblastech, kde bude ohlávka přiléhat k hlavě. Začněte hlazením v oblastech pro ně příjemných, jako je krk, a pomalu se propracovávejte k hlavě. Jestliže se brání vašemu doteku, vraťte se do ?příjemné? zóny a opakujte celý postup tak dlouho, dokud to neakceptuje.
Když vaše hříbě běžně snáší doteky na místech, kde bude později ohlávka, můžete je seznámit s ohlávkou samotnou.

Nasazení ohlávky Postavte se z levé strany koně, pravou ruku mu položte kolem krku a ohlávku držte těsně u jeho nosu tak, jako byste mu ji chtěli nasadit. Držte ji v klidu, aby si ji hříbě mohlo očichat a okoukat. Jakmile o ni přestane projevovat zájem, pomalu vezměte ohlávku do jedné ruky, pochvTITLEe koně, a pak to celé dvakrát, třikrát zopakujte. Když už hříbě naprosto ignoruje ohlávku, která se mu houpá pod nosem, je připraveno na nasazení ohlávky. Pokud se ohlávce brání, šli jste na ně moc rychle. Vraťte se proto k předchozím dvěma krokům.
Při nasazování ohlávky ?naostro? držte ohlávku tak, jak je popsáno v předchozím kroku. Jemně nasuňte nánosník hříběti na nos. Pokud začne zvedat hlavu nebo celé ztuhne zděšením, pomalu ji sundejte a celou věc opakujte, dokud hříbě nesnese dotek ohlávky bez problémů.
Když hříbě stojí s ohlávkou na nose klidně, pomalu mu ji nasaďte celou a opatrně zapněte. Pokud by stačilo vycouvat, platí totéž, co při prvním kroku. Ohlávku hříběti nechte jen minutu nebo dvě a po celou dobu hříbě hlaďte a kartáčujte, aby se uvolnilo a tu novou věc na své hlavě lépe snášelo. Když ohlávku pomaličku sundáte, zůstaňte stát vedle hříběte s rukou kolem jeho krku asi 20 vteřin. Pokud byste sundali ohlávku a okamžitě šli pryč, spojí si hříbě sundání ohlávky s okamžitou volností, což by mohlo vést k tomu, že by od vás pokaždé uteklo pryč v momentu, kdy mu sjede ohlávka z hlavy. Celý postup nasazování a sundávání několikrát opakujte, přičemž prodlužujte dobu, po kterou má hříbě ohlávku na hlavě. Jestliže to všechno snáší v naprostém klidu, je připraveno pro další lekci: Vodění
Jednotlivé lekce musí být krátké. Hříbě dokáže udržet pozornost jen krátkou dobu. Nejlepších výsledků dosáhnete při délce lekce do 5 minut.
Nepracujte s hříbětem v době krmení. Chcete přece, aby se hříbě soustředilo na vás a ne na krmení. Navíc přirozená agresivita při krmení ruší vaše úsilí o pozitivní dojem z výuky a vy se vystavujete nebezpečí úrazu.
Vypracujte si určitý rozvrh. Koně pracují podle zvyku. Důvěru hříběte získáte daleko rychleji, pokud budou vaše setkání probíhat denně ve stejnou dobu, než kdybyste přicházeli nahodile. n Pohybujte se pomalu. Rychlé, nečekané pohyby mohou hříbě vyděsit tak, že od vás třeba i uteče ? což je přesně opak toho, o co se snažíte.
Buďte trpěliví. Podle temperamentu hříběte a podle předchozího zacházení vám může práce s přivykáním na ohlávku trvat 3 dny nebo 3 týdny. Netrpělivost a hrubé zacházení vážně naruší a někdy i zničí vaše budoucí trenérské ambice. Hříbě sice udrží pozornost jen velmi krátkou dobu, ale paměť má tím delší.
Poslední, ale velmi důležitý tip pro práci na ohlávce: používejte ohlávku koženou, respektive nylonovou s koženým nátýlníkem. Pokud se hříbě splaší nebo o něco ohlávkou zachytí, kůže se přetrhne dřív, než se hříbě vážněji poraní. Nylonová ohlávka se nepřetrhne, takže riziko poranění koně je daleko vyšší. A hlavně: nenechávejte mezi jednotlivými lekcemi hříběti ohlávku na hlavě! Riziko zachycení a poranění je příliš velké. I když by se ohlávka mohla přetrhnout, bude si ji hříbě nadále spojovat s bolestí a strachem a veškeré vaše úsilí jde k šípku.